Na urgentní příjem v noci přichází maminka s plačícím měsíčním dítětem v náručí. Všimla si, že dcera nehýbe pravou nožičkou a má oteklý bérec. Maminka vypadá ustaraně, je to její druhé dítě, je tedy už na leccos zvyklá, ale toto ji vystrašilo. Dítě podle ní neutrpělo žádné zranění, jen bylo chvíli samo se starším dvouletým sourozencem.
Sloužící ortoped objednává snímek a odhaluje zlomeninu holenní kostí. S nožičkou v sádře jede dítě po několika hodinách s maminkou domů. Druhý den radiolog kontroluje snímky z uplynulé noci a u měsíčního kojence zároveň odhaluje stejný nález na jiné části kosti. Jde tedy o dvě zlomeniny s vysokou specificitou pro týrání.
Jak konstatuje hlavní autorka příručky s názvem Postavme se na stranu dětí, doktorka Eliška Popelová z 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, je klíčové, jak se lékaři právě v situaci, jako je tato, zachovají.
„Péče o děti s podezřením na týrání představuje jednu z nejnáročnějších situací v ordinacích lékařů pracujících s dětmi,“ uvádí a zdůrazňuje, že prvním krokem je vůbec pomyslet na možnost, že se dítě stalo obětí fyzického násilí.
V karanténě s trýznitelem. Během pandemie vzrostlo domácí násilí na dětech |
Situaci zdravotníkům navíc často komplikuje i fakt, že rodiče přichází s velkou prodlevou a poskytují neúplné, zkreslené či nepravdivé informace o původu zranění. Ani děti ve většině případů nemohou vysvětlit, co se jim stalo. Starší mají strach a mladší, přičemž těch do jednoho roku se po týrání dostává do nemocnice nejvíc, nemohou.
Lékaři se tak ocitají v těžké situaci, a to jak kvůli náročné komunikaci s rodinou, tak kvůli další spolupráci s odborníky. Nepříjemná je i vidina toho, že se mohou stát účastníky trestního řízení s nejistým výsledkem: „Hlavou se jim mohou honit nejrůznější obavy. Co když se týrání nepotvrdí, nemohu být nařčena z křivého obvinění? Nebudu nařčena ze způsobené újmy, protože jsem požádala o potenciálně rizikové rentgenové vyšetření?“ nastiňuje Popelová nejčastější pochybnosti.
Lékařka jako jediná, kdo může zakročit
Jak pokračuje příklad z úvodu článku, při další návštěvě nemocnice miminko doprovází oba rodiče. Kostní protokol odhlalil stejné zlomeniny i na levé noze a dítě bylo hospitalizováno. „V tuto chvíli už otec připouští, že matka se chovala k dítěti hrubě, a lékařům sděluje, že jeho partnerka po porodu prvního dítěte trpěla laktační psychózou,“ stojí v příběhu.
Právnička Šárka Špeciánová, která je mimo jiné členkou Etické komise Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a působí na Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva UK, zdůrazňuje, že pokud lékař pojme podezření na týrání, má oznamovací povinnost a musí tento případ nahlásit orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).
„Zejména u dětí do jednoho roku věku jsou lékaři velmi často jediní, kdo si mohou povšimnout známek týrání či zneužívání,“ podotýká. Jak důležité je včas zakročit, potvrzují zahraniční studie, které uvádí, že se násilí na dětech často opakuje, stupňuje a mnohdy končí i smrtelnými úrazy.
V případech týrání dětí jde navíc o čas nejen proto, že děti mají silnou schopnost regenerace, a důkazy o případném týrání tak s časem ztrácejí na zřetelnosti, ale i kvůli tomu, že včasný zásah lékaře může týrané dítě uchránit před další újmou. I proto bude zmiňovaná příručka distribuována v tištěné formě do všech nemocnic.
Pandemie nadále nahrává domácímu násilí. Pomoc obětem je nekonzistentní |
Poranění kostí i mozku
Mezi zranění způsobená týráním patří nejčastěji poranění dlouhých kostí a lebky. Poměrně častá jsou také poranění mozku, a to zejména u novorozenců, kojenců a batolat. Více než polovina dětí od narození do dvou let s těžkým až smrtelným poraněním hlavy byly právě oběti týrání.
Pachatelé týrání, kteří se přiznali, uváděli, že po násilí u dětí pozorovali ospalost, ztrátu vědomí, dýchací obtíže, bledost nebo zvracení. Mezi možné projevy dětských obětí násilí s poraněním mozku patří rychlý nárůst obvodu hlavy, neklid, zvracení, neprospívání, porucha vědomí či dechu, křeče nebo šok. Tato poranění nejčastěji pochází z třesení dítětem nebo použití tupého násilí.
Na druhou stranu poranění vnitřních či hrudních orgánů nejsou u týrání příliš častá, ale o to jsou závažnější. Nejméně 30 procent dětí s poraněním břicha po týrání zemřelo.
Až 3 000 chybějících lůžek. Azylových domů pro oběti domácího násilí je málo |
Příběh poraněného kojence naštěstí skončil dobře. Všechna další vyšetření ukázala normální nálezy. Matka holčičky podstoupila psychologické a psychiatrické vyšetření a následně byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení s diagnózou laktační psychóza. Dítě bylo po osmi dnech propuštěno do péče otce a kontrolní vyšetření neodhalila žádná další zranění.
Pokud by však případ nebyl zachycen včas, pravděpodobně by se mohlo stát, že by dítě bylo hospitalizováno o pár týdnů později s mnohem závažnějšími, možná i fatálními poraněními.
