„Je potřeba si uvědomit, že v druhé vlně koronaviru už spoustě domácností opravdu dochází peníze a spoustu lidí přišlo o práci už na jaře a jsou dlouho doma,“ přibližuje situaci advokátka specializující se na rodinné právo Lucie Hrdá.
Podotkla, že roli hraje i doba, po kterou jsou páry zavřené spolu doma. Už nejde jen o první tři nebo čtyři měsíce a úlevu nemuselo poskytnou ani léto, pokud oběť neměla kam odejít. „Nepředpokládám, že by se situace obětí nějak zlepšila. Jsou přesně tam, kde byly,“ dodává.
Karanténa s sebou nese eskalaci již existujícího napětí i podle organizace Bílý kruh bezpečí. „Často se v hovorech jedná o klienty, jejichž vztah se nuceným soužitím a stresem z nákazy zhoršil, již existující problémy se prohloubily,“ popsala Lucie Albrechtová.
Strach z nákazy je podle ní častou záminkou k izolaci partnerky či partnera a zdrojem šikany. Často se podle ní objevuje například argument: „Ohrožuješ nás, nedáváš dostatečně pozor...“
Zatímco počet hovorů jako takových se Bílému kruhu nezměnil, proměnila se však jejich délka a hloubka. Psychologická podpora je také podle Albrechtové častější zakázkou než dříve, hovory jsou silně emočně zabarvené.
Nárůst počtu klientek eviduje za období pandemie organizace ProFem, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí. V červnu zaznamenala padesátiprocentní nárůst v porovnání s květnem. „Přibližně stejný počet klientek kontaktoval naše služby i v průběhu letních měsíců,“ potvrzuje Dana Pokorná.
V září pak došlo k dalšímu růstu počtu klientek asi o dvacet procent. Obdobná čísla se opakují i v říjnu. „Naše služba je nyní dlouhodobě na stoprocentní kapacitě,“ dodala Pokorná.
Zvýšení výskytu a vyhrocení domácího násilí dokazují statistiky z jara. Nouzový stav totiž přináší zvýšení psychické zátěže a stresu pro všechny lidi v jedné domácnosti.
„Karanténa může být důvodem eskalace domácího násilí, které je charakteristické opakovaným a dlouhodobým ponižováním lidské důstojnosti. A nemusí jít vždycky automaticky jen o muže,“ popsala psychoterapeutka Stanislava Ševčíková.
Policie se potýká s nedostatkem personálu
Obětem, které se během lockdownu ocitly ve svízelných situacích, se často nedostane adekvátní a hlavně konzistentní pomoci. „Situace obětí se často vyhodnocuje na každém místě jinak,“ uvádí se ve výzkumu Blanky Nyklové ze Sociologického ústavu Akademie věd a Dany Moree z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Ten začal již na jaře v době nouzového stavu a v první fázi se zaměřil na data od neziskových organizací. Už výsledky v první jarní fázi naznačily velkou latenci domácího násilí a zároveň nekonzistenci v řešení jednotlivých případů ze strany institucí, jako jsou policie, orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), intervenční centra a další pomáhající organizace.
Proto se na ně a na fungování systému výzkumnice zaměřily v druhé fázi.
Dobrou zprávou je, že jednotlivé složky systému dokážou i za stávajících podmínek obětem pomáhat, pokud dobře využijí možnosti, které jim legislativa dává. Nicméně stále přetrvává mnoho mezer, jimiž oběti domácího násilí často propadávají.
Z rozhovorů s policisty a policistkami vyplývá, že se policie mnohde potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu. V řadě případů je to zejména nedostatek zkušeností, co komplikuje schopnost policistů vyhodnotit na místě, zda jde o domácí násilí či ojedinělý incident.
Ukazuje se, že násilí je lépe podchyceno tam, kde policie zůstane s rodinou ve styku a zapojí do monitorování či řešení situace další složky.
Chybí místa v azylových domech
Zároveň se potvrdila potřeba zřízení dalších míst v azylových domech a jejich celková adaptace na krizovou situaci. Mnohde totiž docházelo k omezování služeb. Funguje institut vykázání, který obvykle trvá jen deset dní, přičemž se může prodloužit na dobu šesti měsíců. „Otázka je, zda nezvážit toto prodloužení po dobu, kdy víme, že bude krizová situace, lidé budou bez peněz a bude to pro ně komplikované,“ míní Hrdá.
Kde hledat pomoc?Bílý kruh bezpečí pomáhá obětem a svědkům trestných činů ROSA se specializuje na pomoc ženám, obětem domácího násilí, a jejich dětem PROFEM centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí ACORUS pomoc osobám ohroženým domácím násilím |
Kamenem úrazu zůstává také přestupkové řízení. U něj totiž řada případů domácího násilí končí, neboť komise, jež přestupky vyhodnocují, nemají potřebné kompetence k posouzení spáchaného násilí a jeho následků.
„Postihy, které mohou uložit, navíc demotivují i deprimují oběti či jejich děti, které se odhodlaly celou situaci řešit, a naopak mohou posílit osoby, které se násilí dopouštějí,“ uvádějí výzkumnice.
„V naší praxi se můžeme setkat s tím, že co OSPOD, to jiný názor na ochranu dítěte. Záleží to na tom, zda je laxní nebo proaktivní. To platí i pro policisty – máme špatné policisty i dobré policisty, špatné soudce a dobré soudce, stejně jako v každém jiném povolání,“ vysvětluje Hrdá.
„Pokud tam sedí někdo vyhořelý, koho domácí násilí nezajímá nebo je to pro něj příliš komplikované či je přepracovaný, neposkytuje oběti empatickou pomoc,“ popsala.
Často se podle ní také stává, že oběti nejsou seznámeny se svými právy, nebo je ve své situaci nedokážou obsáhnout a pochopit. Například neví, že mají nárok na advokáta zadarmo, není jim nabídnut od státu. Případně se neustanoví předběžné opatření, které by zakazovalo agresorovi oběť kontaktovat, aby nedocházelo k ovlivňování svědků.
Výzkum také potvrdil, že fyzické násilí s viditelnými důsledky je pouhou špičkou ledovce domácího násilí. Daleko častěji totiž jde o opakující se dlouhodobou kombinaci psychického, fyzického, sexuálního i ekonomického násilí a manipulace. Zejména v období pandemie tak násilné osoby mohou oběť ještě snadněji manipulovat a kontrolovat, a to právě v důsledku omezení pohybu a sociálních kontaktů oběti.
V karanténě s trýznitelem. Během pandemie vzrostlo domácí násilí na dětech |
Je potřeba podpora státu
V krátkodobém horizontu by měl stát podle Hrdé udělat na pomoc obětem několik věcí.
„První z nich je veřejná podpora obětí a týraných a zneužívaných dětí. Tak jako se to stalo jinde, i u nás by měli vystoupit čelní představitelé státu, policie a justice a veřejně sdělit obětem, ať se nebojí volat na linku 158,“ míní Hrdá a připomíná, že domácí násilí je závažný trestný čin, ne bagatelní věc, která by mohla být policií odsunuta.
„Měli by ujistit oběti, že pachatelé budou vykázání. Ne jako v první vlně, kdy je nemohli vykázat, protože neměli kam jít. Mohli by přispívat podobně jako v cizině na ubytování pro oběti, které potřebují odejít od pachatele i s dětmi,“ doplňuje.
Zřídit by se podle ní měla také stanoviště s vyškoleným personálem, který by podával pomoc obětem, když by použily kódové slovo. V Anglii byla taková místa v lékárnách nebo drogeriích, tedy v obchodech, které se nezavírají a kam může oběť přijít i sama. Tuto pomoc zavedli například ve Francii.
