Může nové dítě ovlivnit vaši politickou kariéru?
Když se nám s Pavlou po dvou dcerách narodil syn Tom, znamenalo to renesanci našeho manželství. Bylo to úžasné. Nový život vždy znamená novou motivaci. Taky budu muset být zodpovědný, protože až půjde Nick na vysokou školu, tak mi bude sedmdesát.
Nechci vás podceňovat, ale budete Nicolasovi myšlenkově stačit, až budete starý a on relativně hodně mladý?
Zeptejte se na to Miloše Formana, nebo kdyby žil, tak Charlieho Chaplina. Ti měli či mají o hodně mladší partnerky a malé děti. Miloš Forman, když jsem s ním byl na pivu, se mi v nadsázce svěřil, že svá starší dvojčata rozezná, ale ty menší v Americe moc ne. V určitém věku je to už jedno. Až jednou zjistím, jak se zpívá v té písničce ´lásko, mně ubývá sil´, tak se tomu přizpůsobím. To je život. Nemyslím na to.
Chcete vědět více?
Premiér v exkluzivním rozhovoru poprvé podrobně hovoří o rodině, rozvodu, dětech, rodičích, ale i o zálibách a velmi napjatém vztahu s novináři.
Čtěte v zítřejším
Magazínu DNES.
Odborníci říkají, že mnoho manželství se rozešlo i kvůli velkým změnám ve společnosti, které se odehrávaly a odehrávají po roce 1989.
U nás to tak nebylo. Byli jsme s mojí ženou 28 let a byli jsme spolu šťastní. Měli jsme složité začátky – musela si to vytrpět, než si mě „vychovala“, když to trochu zlehčím. Přišla revoluce, začal jsem podnikat, měli jsme třetí dítě a náš vztah se posílil. Předtím jsme si mysleli, že jsme mrtví, že kvůli režimu se už nikdy nikam dál nedostaneme, že jsme občané třetí kategorie. Najednou se to změnilo, byl jsem úspěšný, z byznysu jsem šel do vrcholné politiky, kde se mi dařilo a daří.
Přesto nakonec přišel rozchod. Proč?
Souviselo to podle všeho s tou strašnou schizofrenií dvojího života, kterou žijí politici. Práce vás ukradne rodině. Nebyl jsem skoro vůbec doma. Když skoro každý den v jedenáct večer přijdete domů, tak už máte lidí plné zuby. Narušuje to komunikaci v rodině a mě to ukradlo i jako otce.
Proto jste si rodinu přestěhoval z Ostravy do Prahy?
Sedm let jsem dojížděl z Ostravy do Prahy. Doma jsem byl jenom v sobotu, v neděli a v pondělí a se ženou na to vzpomínáme jako na šťastné roky. Naše montážní manželství tehdy fungovalo lépe, než když jsem je přinutil se za mnou přestěhovat do Prahy. Byl jsem tehdy tady sám a nemělo to už východisko. Žena mi teď právem vyčítá, že jsem je sem přitáhl a pak jsem odešel. Jenže manželství pak fungovalo už jenom částečně.
Tak částečně, že už to nešlo dát opět dohromady?
Teď se ptáte na něco, co je strašně bolestné. Přestože je to teď pořád živé a moje žena to pociťuje jako strašnou zradu a já jí v tom rozumím, tak pořád je to můj největší kamarád a hrozně blízký člověk.
Může se alespoň to kamarádství vrátit? Nebo jinak: vy byste to chtěl?
Nevím... Nevím, zda se ten přátelský vztah může vrátit do nějaké podoby z minula. Já bych to chtěl. Musíme se s tím vyrovnávat a pro ni je to těžší než pro mne. Je to velmi citlivé, neradi o tom mluvíme, je to až masochistické.
