Zcela hloupé a děsivě kruté je tvrzení, že Amerika také přece páchala ve světě strašné zlo, jehož obětí byli civilisté, takže se tedy není čemu divit, když teď sklízí "trny" své politiky. Je to totiž přesně ta rovina myšlení plná symbolů, kterou nesmíme připustit. Tím, kdo sklízí "trny", není Amerika, ale tisíce mrtvých a pozůstalých. Je naprosto nezbytné hledat konkrétní viníky a původce zla na obou stranách. Vždy jsem se domníval, že tato zásada, která je jednou z elementárních součástí lidství, je naprosto samozřejmá. Názory některých lidí mě ale v poslední době bohužel přesvědčily o opaku. Je nutné vědět, že jakoukoliv symbolizací v už zmíněném smyslu bychom de facto ospravedlňovali vraždu nevinných lidí.
Podobných symbolů však v mnoha myslích stále dost přetrvává. Jedním z nich je utrpení, neštěstí a bída lidí, z jejichž řad se teroristé rekrutují, jakožto hlavní příčina terorismu. Tento symbol svádí k tendenci alespoň částečně jím terorismus obhajovat. I "pochopení" má však své hranice a absolutně není důvodem k tomu, abychom kvůli němu
zapomínali na to, že teroristům jakékoliv pochopení a především tolerance chybí. Terorismus však ve svém souhrnném vývoji dává navíc tušit, že teze o jeho sociálním původu je více než pochybná. Jakožto fenomén je uskutečňován určitými konkrétními lidmi a důvod jejich konání spočívá daleko spíše v psychické úchylce, podobně jako je tomu u psychopatického vraha. Ospravedlnění tohoto tvrzení nemusíme hledat pouze ve faktu, že mnoho teroristů z chudých poměrů nepochází. Daleko důležitější je si uvědomit, že za "cíl" teroristického činu je nejčastěji nutno pokládat bezohledné prosazování nějaké myšlenky či vidění světa, nebo propuštění některého z "bratří", který hrdinně zavraždil stovky civilistů. Jedním dechem se dodává, že je to pro osvobození toho a toho lidu od takového a takového útlaku. Dalším nebezpečím je hledání nějakého symbolického viníka, který je zodpovědný za úděsnou situaci určité sociální skupiny či národa (jakoby k odrazení od takového počínání nestačil hrůzný historický precedens). Za takovéhoto původce utrpení Palestinců je považován Izrael. V
žádném případě nechci zlehčovat strašnou situaci palestinských uprchlíků, kterých je mi upřímně a hluboce líto. Zde i kdybychom dokonce přistoupili na "hru" se symboly, tak není možné tak souhrnné a jednostranné tvrzení obhájit. Málokdy se připomíná skutečné historické dění, které doprovázelo vznik státu Izrael. Mnoho Palestinců skutečně uprchlo ze strachu, ale obrovské množství jich také odešlo pod vlivem fundamentální rétoriky arabských států,
které slibovaly jejich triumfální návrat a "zahnání Židů do moře". Tedy ani v oné "hře" nemůžeme říci, že jediným viníkem je zde určitý symbol - Izrael. Obecně si musíme uvědomit, že ne vždy je možné přičítat sociální katastrofu a úpadek nějaké další straně. V mnoha případech je tíživou situací svých občanů vinen samotný fundamentální režim státu, vyplývá to už z jeho podstaty, ze způsobu jakým nechává lidi v čele rozhodovat o "svém" národu.
Boj proti terorismu je skutečně neuvěřitelně složitý, zdlouhavý a bolestný. Svědčí o tom i současná situace, kdy Spojené státy pravděpodobně použijí vojenskou sílu v širším měřítku, přestože vědí, že vlastní řešení problému bude muset být jiné a mnohem šířeji zaměřené. Je ovšem paradoxní, že při "lokálních" teroristických aktech téměř vždy celé světové společenství dané státy od použití násilí odrazuje. Neuvědomuje si, že například v případě blízkovýchodního konfliktu nutí Izrael k jednání s Jásirem Arafatem, s člověkem, který nejenže není schopen nejmenší kontroly nad palestinskými teroristickými organizacemi, ale který dokonce uvězněné vrahy z Hamasu masově propouští.
Je naprosto nezbytné, a to nejen v případě nějaké tragédie, neuvažovat v oněch symbolech. Tak totiž myslí sami teroristé. Je-li někdo takovémuto způsobu myšlení nakloněn, popírá demokracii a především lidskost.
Podobných symbolů však v mnoha myslích stále dost přetrvává. Jedním z nich je utrpení, neštěstí a bída lidí, z jejichž řad se teroristé rekrutují, jakožto hlavní příčina terorismu. Tento symbol svádí k tendenci alespoň částečně jím terorismus obhajovat. I "pochopení" má však své hranice a absolutně není důvodem k tomu, abychom kvůli němu
zapomínali na to, že teroristům jakékoliv pochopení a především tolerance chybí. Terorismus však ve svém souhrnném vývoji dává navíc tušit, že teze o jeho sociálním původu je více než pochybná. Jakožto fenomén je uskutečňován určitými konkrétními lidmi a důvod jejich konání spočívá daleko spíše v psychické úchylce, podobně jako je tomu u psychopatického vraha. Ospravedlnění tohoto tvrzení nemusíme hledat pouze ve faktu, že mnoho teroristů z chudých poměrů nepochází. Daleko důležitější je si uvědomit, že za "cíl" teroristického činu je nejčastěji nutno pokládat bezohledné prosazování nějaké myšlenky či vidění světa, nebo propuštění některého z "bratří", který hrdinně zavraždil stovky civilistů. Jedním dechem se dodává, že je to pro osvobození toho a toho lidu od takového a takového útlaku. Dalším nebezpečím je hledání nějakého symbolického viníka, který je zodpovědný za úděsnou situaci určité sociální skupiny či národa (jakoby k odrazení od takového počínání nestačil hrůzný historický precedens). Za takovéhoto původce utrpení Palestinců je považován Izrael. V
žádném případě nechci zlehčovat strašnou situaci palestinských uprchlíků, kterých je mi upřímně a hluboce líto. Zde i kdybychom dokonce přistoupili na "hru" se symboly, tak není možné tak souhrnné a jednostranné tvrzení obhájit. Málokdy se připomíná skutečné historické dění, které doprovázelo vznik státu Izrael. Mnoho Palestinců skutečně uprchlo ze strachu, ale obrovské množství jich také odešlo pod vlivem fundamentální rétoriky arabských států,
které slibovaly jejich triumfální návrat a "zahnání Židů do moře". Tedy ani v oné "hře" nemůžeme říci, že jediným viníkem je zde určitý symbol - Izrael. Obecně si musíme uvědomit, že ne vždy je možné přičítat sociální katastrofu a úpadek nějaké další straně. V mnoha případech je tíživou situací svých občanů vinen samotný fundamentální režim státu, vyplývá to už z jeho podstaty, ze způsobu jakým nechává lidi v čele rozhodovat o "svém" národu.
Boj proti terorismu je skutečně neuvěřitelně složitý, zdlouhavý a bolestný. Svědčí o tom i současná situace, kdy Spojené státy pravděpodobně použijí vojenskou sílu v širším měřítku, přestože vědí, že vlastní řešení problému bude muset být jiné a mnohem šířeji zaměřené. Je ovšem paradoxní, že při "lokálních" teroristických aktech téměř vždy celé světové společenství dané státy od použití násilí odrazuje. Neuvědomuje si, že například v případě blízkovýchodního konfliktu nutí Izrael k jednání s Jásirem Arafatem, s člověkem, který nejenže není schopen nejmenší kontroly nad palestinskými teroristickými organizacemi, ale který dokonce uvězněné vrahy z Hamasu masově propouští.
Je naprosto nezbytné, a to nejen v případě nějaké tragédie, neuvažovat v oněch symbolech. Tak totiž myslí sami teroristé. Je-li někdo takovémuto způsobu myšlení nakloněn, popírá demokracii a především lidskost.
