"A kdy tam máte bohoslužby?" vyzvídá muž s naprosto černýma rukama. Hlídka Naděje mu na vizitku napíše termíny p ravidelných sezení. Podají mu ruku a rozloučí se. O kousek dál si speciálním ubrouskem otřou ruce. "Je to alespoň základní ochrana proti svrabu a žloutence, kterou běžně mají," vysvětluje žena. Žena se svým manželem lidem z ulice pomáhá už bezmála tři roky. Během praxe poznali spoustu životních osudů lidí na dně.
"Nechceš čaj nebo něco sladkého?" ptají se náhle dívky, která v hale projde kolem. Jen zakroutí hlavou. "Jede v heroinu. A přitom to je tak chytrá holka, umí několik cizích jazyků a dostudovala i střední školu," načrtnou její příběh. Další zastávkou je vestibul stanice metra Muzeum. "Tam se potkávají zejména narkomani," vysvětluje. Asi osmnáctiletý Zdeněk má při r ozhovoru se streetworkery nepřítomný výraz. Odpovídá pomalu a jeho pohyby jsou neohrabané a zpomalené. Jídlo a čaj ovšem přijímá s vděčností.
"Půjdu na detox do Bohnic, musím si ještě vyřídit občanku a kartičku zdravotní pojišťovny. Jinak mě tam nevezmou," slibuje mladík s cigaretou za uchem. Na první pohled se od kolemjdoucích neliší. "Nemáte náhodou Starý zákon? Nový znám už zpaměti," poprosí ještě.
Zdeňka streetworkeři poznali v říjnu v jednom ze squatů, kde bydlel s přítelkyní. Oba brali drogy. "Jak se živí? Kradou a vše utratí za drogy," konstatuje streetworker. Sociální pracovníci Naděje ovšem vyhledávají narkomany a bezdomovce i v jejich provizorních domovech. Podle statistiky pravidelně navštěvují ve městě osmadvacet squatů, v nichž žije asi stovka lidí. Ročně osloví asi dva tisíce sedm set bezprizorných klientů. Co člověk, to životní příběh.
 Streetworker se snaží pomoci muži, ležícímu ve vestibulu hlavního nádraží. (16. ledna 2001) |
 Streetworkeři Naděje dávají jídlo narkomanovi. (16. ledna 2001) |
 Základní potraviny rozdávají streetworkeři v těchto dnech lidem bez přístřeší pracovníci Naděje. (16. ledna 2001) |
