Odlišná stanoviska zaujali i další soudci, při kontroverzních případech je to poměrně běžné. Zřejmě nejostřejší byl ve svém odlišném stanovisku soudce Stanislav Balík. Své výhrady směřoval proti zrušení veřejné služby. Tou dosud ministerstvo práce podmiňovalo výplatu dávek lidem, kteří jsou v evidenci úřadu práce přes dva měsíce (proč je povinná práce ponižující, čtěte zde).
Za nucenou práci označuje například práci otroka, nevolníka či vězně v nacistických koncentračních táborech či sovětských gulazích. Případně práci pod hrozbou odsouzení za příživnictví v předlistopadovém Československu. Ale za těmito případy vidí ostrou hranici.
"Je snad odteď analogicky nucenou prací činnost studenta, který nosí z kabinetu biologie do třídy kostlivce? Jak vyhodnotit pokyn skautského vůdce, aby táborník, jehož pobyt v táboře rodiče platí, kopal latrínu, zatímco jiní mají 'jenom' škrábat brambory? Smí ještě vůbec rodič vyzvat patnáctiletého potomka, aby pomáhal stařenkám nosit tašku s nákupem?" ptá se Balík.
Postoje ústavních soudců
|
Za příklad dává pověst o sociální politice krále Karla IV. při hladomoru. Panovník to řešil právě "nucenou prací" - jídlo dostali ti, kteří stavěli zeď, jež později dostala jméno Hladová.
Z moderní doby pak připomíná amerického prezidenta F. D. Roosevelta během krize ve 30. letech, který dal peníze půl milionu nezaměstnaných - ovšem ne zadarmo, ale za prospěšnou práci v lesích. Soudce podotkl, že v té době byly USA dle jeho pohledu demokratickým právním státem.
"Neposloužil mimo jiné 'zákonný prostředek', byť se stoprocentně zdá českému 'mamánkovi' poněkud drsný, k tomu, že se New Deal (Rooseveltova politika, pozn. red.) zdařil?" zeptal se řečnicky soudce.
Veřejná služba dle Balíka nezasahovala do jádra sociálních práv, sledovala legitimní cíl a k dosažení tohoto cíle zvolila racionální, nikoliv svévolné prostředky. "To, zda by uchazeč o zaměstnání podstoupil veřejnou službu, nikterak neovlivní to, zda pro něj je či není práce k nalezení," napsal soudce.
A v závěru svého stanoviska přitvrdil. "Lehkoživkům, kvůli nimž byla mimo jiné právě zrušená právní úprava přijata, aby nadále nemohli jako pijavice vysávat veřejné finanční zdroje, Ústavní soud bohužel vyslal signál přibližně tohoto znění: 'Až se zítra před polednem probudíte, můžete si v televizi bez obav a v klídku sledovat poněkud přisprostlou reality show a popíjet při tom lahváče. Narušit tuto pohodičku smí už jen zavolání kamarádů, nabízejících finančně zajímavou fušku.'"
Soudce Kůrka by veřejnou službu zavedl později
Balík nebyl jediným soudcem, který se proti zrušení veřejné služby ohradil. Jeho kolega Vladimír Kůrka například soudí, že Ústavní soud neprovedl takzvaný "test rozumnosti".
Test rozumnostiTest je součástí speciální metodiky Ústavního soudu. Vymezuje smysl a podstatu dotčeného práva, hodnotí, zda se zákon nedotýká jeho samotné existence, posuzuje, zda zákon sleduje legitimní cíl či zda nesnižuje standard základních práv. Hodnotí, zda je předmětný zákonný prostředek rozumný (racionální), byť nikoli nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. |
"Pro závěr, že veřejná služba je zakázanou nucenou prací ve smyslu článku 9 Listiny základních práv a svobod, není dostatečný spolehlivý argument. Lze efektivně oponovat tím, že předpokladem jejího provedení je smlouva - ať tak či onak svobodný projev vůle. Aniž by veřejná služba vyvolávala jakkoli lidské nadšení, v testu ústavnosti obstojí," uvedl.
Kůrka má ovšem za nedostatek to, že k veřejné službě, respektive vyřazení z evidence nezaměstnaných, může dojít už po dvou měsících neúspěšného hledání nového zaměstnání. V tak krátké době podle něj ještě lidem nevymizí pracovní návyky a nestanou se sociálně vyloučenými, čímž se podle Kůrky míjí účinkem motivační záměr veřejné služby.
"V této části mělo být naopak derogačnímu návrhu vyhověno, a zákonodárci ponechán prostor pro doplnění dotčeného ustanovení určením jiné, přiměřené doby," míní Kůrka.
Soudkyně Ivana Janů podotkla, že veřejná služba podle ní není "závislou prací" ve smyslu zákoníku práce. "Jedná se zjevně o určité protiplnění (...), deklarovaným účelem je motivace a aktivizace uchazečů o zaměstnání, tedy snaha o udržení, případně získání pracovních návyků, podpora elementárních sociálních vazeb a v neposlední řadě i ochrana systému před zneužíváním," soudí Janů.
Soudkyně připomněla, že za skutečné příklady popření lidské svobody a snahy o pošlapání důstojnosti mohou sloužit tábory nucených prací či Pomocné technické prapory.
"Odmítám stereotypní představu většiny pléna, z jehož úvah se rýsuje postava nezaměstnaného intelektuála v předdůchodovém věku, který je za všeobecného opovržení nucen zametat listí v jedné řadě s trestanci a jemuž koště a žlutá reflexní vesta vtiskla společenské stigma," uvedla Janů, podle které k takovým představám dosud není žádný konkrétní případ.
Podivila se také nad tím, že si plénum Ústavního soudu při rozhodování o veřejné službě nenechalo zpracovat mezinárodní srovnání, jak jsou na tom ostatní země. V různých podobách se institut veřejné služby vyskytuje například v Nizozemsku, Británii či Austrálii.
