Jak poznáme, že jde o šikanu?
Zpočátku opravdu může jít o nevinné vtípky, ale ta nevinnost najednou jaksi vyprchá. Naschvály se neustále vracejí k jedné osobě. Nedochází k výměně rolí. Autor ještě nemusí vnímat, jak moc silně zasahuje adresáta. Jde o velice plíživý proces, na který se nabalují další vtípkaři. Ve třídě se nenajde nikdo silnější či odvážnější, kdo by přišel oběti na pomoc, a to může být nenápadný počátek, kdy laškování začíná přerůstat ve věc vážnější.
Kolikrát musí k něčemu dojít, aby se už dalo mluvit o šikaně?
Agresor či skupina agresorů nejprve zkouší prostředí, kam až mohou zajít. Vypouštějí zkušební balonky - co se bude dít, když… Když se jejich terč nezačne včas bránit a nikdo z party se ho nezastane, mají útočníci volné pole.
Kdo bývá obvykle obětí? Ten, kdo je v něčem slabý?
Nemusí to být nějaký outsider. Stačí i drobná odlišnost, nadprůměrný nebo podprůměrný prospěch, fyzický vzhled, sociální prostředí. Jinakost, která ostatní provokuje. Agresor najde jakékoli slabé místo oběti.
Kdy jde ještě o legraci? Kde je ten zlom?
Šikana je tak problematická proto, že je každý případ naprosto odlišný. Proto neumíme udělat jednotný vzorec. Způsoby šikany a osobnostní charakteristiky agresorů jsou tak rozdílné, že vznikne bohatý koktejl, jehož přesnou recepturu bohužel neznáme. V modelovém případě existují agresor nebo agresoři a oběť. Zbytek tvoří tzv. mlčící většina. Jde o velkou skupinu. Její členové nezasahují nejspíš proto, aby se sami nestali terčem šikany. V horším případě ještě agresorovi občas s něčím pomůžou proti oběti, aby se zalíbili.
Co tedy pedagogům radíte?
Existuje metodický pokyn, který znají všechny školy. Nejsou-li ale učitelé schopni šikanu identifikovat a pochopit, že je nutná spolupráce s odborníkem, jde jen o kus papíru. Pedagogové se většinou až pozdě diví: „Jak je možné, že se něco takového stalo? Proč to dítě něco neřeklo? My bychom pomohli!"
A pomohli by skutečně?
Nezbytný je zásah odborníka, který má zkušenosti s řešením více případů šikany. Učitelé sami mohou nechtěně udělat spoustu chyb a přehmatů, a to i když prošli školením. Jedná se o velice citlivou a složitou věc, která se musí řešit komplexně. S učiteli, rodiči i spolužáky. Problém šikany se totiž týká celé třídy.
A proč však dítě hned nic neřekne?
Protože má strach, důstojnost pošlapanou natolik, že už o tom nechce mluvit nahlas. Bojí se chodit do školy, co ho tam zase potká. Bojí se něco říci učitelům, aby pak nepřišla pomsta. Bojí se cokoli říci i doma, aby se nezačaly dít ještě horší věci, když se do věci vloží rodiče. Možná se dokonce bojí, že by mu nikdo nevěřil. Oběť má tedy hned několik druhů strachu.
Za kým má dítě jít, na koho se obrátit?
Má-li dostatečnou důvěru ve svého třídního, tak za ním. Je to ale o osobnosti pedagoga. Jako napadený žák bych šel ve škole za někým, ke komu mám blízko. Může to být i výchovný poradce, můj oblíbený učitel, vedoucí kroužku. Musím mít k té osobě důvěru. Může to být i spolužák. Je už koneckonců jedno, kdo to bude. Z mého pohledu je nejdůležitější, aby o tom oběť vůbec s někým promluvila, aby problém ventilovala ze sebe ven.
Co může učitel udělat, když za ním přijde dítě s tím, že se mu něco stalo, a ne poprvé?
V první řadě je třeba konzultace s odborníky. Pomohou vám zmapovat a monitorovat situace, ke kterým už reálně došlo. Prvním zdrojem informací je oběť. Velice důležité je, aby vás vnímala jako oporu, měla ve vás důvěru a cítila možnou pomoc. Oběť označí agresora. V tuto chvíli ještě nevíte, do jaké míry je zasažena celá třída. Je dobré získat si nějakou důvěryhodnou osobu, například dalšího žáka ze třídy, který by vyjevené skutečnosti potvrdil či dále doplnil. Dál si postupně skládáte mozaiku prostřednictvím výpovědí dalších spolužáků. Teprve nakonec je možné vyslechnout i označené agresory.
Nezapomněli jsme na rodiče?
Samozřejmě i rodič může být vstupní branou, která problém identifikuje v počátcích. Pozoruje u svého dítěte změny v chování. Je-li se svým dítětem v dostatečném kontaktu, rozpozná, že se něco děje. Rodič by měl být trpělivý v naslouchání a sám se ptát. Když má podezření, že jeho dítě je obětí šikany, nejlépe udělá, když se sám obrátí přímo na odborníky třeba v pedagogicko-psychologické poradně.
Nebude-li mít dítě důvěru k nikomu ve škole ani k rodičům, může zavolat např. na nějakou linku bezpečí?
Děti tam naštěstí volají a odborníci jim umí poradit. Dá se říci, že oběti mají leckdy i strach, že jejich blízcí by problém špatně řešili. Jde o další strachy, nabalující se na ty, které už jsou beztak velké. Proto je dětem někdy anonymita linek bližší.
Informace, které se vám hodí Kde hledat pomoc: učitelé, rodiče Kde hledat pomoc: děti Nejčastější projevy 5 kroků k objasnění šikany |
