"Hrozně to s námi praštilo o zem a já vylétl do uličky mezi sedadly. Viděl jsem bezvládně visící kapitánku Cvanovou, jíž tekla z hlavy krev. Cernanův asistent ležel v šoku na ní. Vnímal jsem jen postavy ředitele planetária Grüna, plukovníka Čadílka, fotografa...," pokračoval.
Jak jste se dostali ven?
Šel jsem ke dveřím, ale nešly otevřít. Až později jsme zjistili, že je zablokovalo přední kolo vrtulníku, které náraz o zem prorazil dovnitř. To kolo také vážně zranilo letušku, která nás chvíli před pádem upozornila, že přistaneme. Obdivoval jsem Remkovu statečnost, když mi pomáhal. Největší starost měl o astronauta. Nouzový východ však nešel otevřít - byli jsme uvězněni. Zápach petroleje byl stále silnější. Hrozilo, že vyletíme do povětří.
Myslel jste na to, že když prostřílíte okénko, abyste se dostali ven, může vše vybouchnout?
Nebyla jiná možnost. Vypálil jsem dvě rány a vykopl plexisklo. Když jsem se vysoukal ven, skočil jsem rovnou do velké kaluže petroleje, který vytékal z nádrží.
Nenapadlo vás utéci od vrtulníku, který mohl každou chvíli vybuchnout?
Soustředil jsem se na přivolání pomoci, spojil se mobilem s operačním dozorčím a řekl mu, že jsme spadli někde mezi Budějovicemi a Milevskem. Tu zprávu bylo důležité předat. Nemohli jsme se spoléhat na to, že nám začnou pomáhat vesničané. Ale přiznávám, že mne v první chvíli napadlo, abych se do vrtulníku už nevracel, že to může bouchnout. To byl jen takový moment.
Co se dělo, když jste se vrátil?
Ti, co se z pádu vzpamatovali, vylézali vystříleným okénkem ven. Čadílek, Remek, fotograf... S panem Remkem jsme pomáhali astronautu Cernanovi, který se choval velmi zmužile, přestože měl asi bolesti. Položili jsme ho do trávy. A utíkali zpět k vrtulníku. Zevnitř na nás volal Cernanův asistent, abych mu pomohl s bezvládnou kapitánkou Cvanovou. I ji jsme provlekli okénkem.
A co piloti s letuškou?
Nejevili známky života..., byli v kabině celí pokroucení a všude kolem plno krve. Myslel jsem, že to mají za sebou, a snažil jsem se pomáhat živým. Když jsem se dostal k letušce, která ležela na vklíněném předním podvozku, byla na tom na první pohled špatně. Ale podle nepatrného tepu a dechu žila. Dostat ji ven a riskovat, že jí tím přitížím, anebo se spoléhat, že to nebouchne? Raději jsem ji opatrně vynesl. Mezitím už lidé z vesnice vypáčili dveře. A protože jsem zaslechl sténání pilotů, vytáhl jsem jednoho z nich s pomocí ostatních přes rozbitý kokpit. Palubní technik se mezitím probral a snažil se vyprostit sám. Teď se mi honí hlavou, zda jsem ty lidi měl nosit ven, anebo je raději - abych jim nepřitížil a ještě nezhoršil jejich vnitřní zranění - neměl nechat ve vrtulníku, který nakonec nevzplanul. Docela mne to trápí. Ale to už spekuluji..., prostě jsem se snažil udělat vše, abych je zachránil před uhořením.
Jak hodnotíte pomoc lidí z Okrouhlé?
Ti, kterých jsem si v tom fofru a pod vlivem stresu všiml, byli fantastičtí. Ani nevím, jak se jmenovali. Jeden z nich měl kostkovanou košili a pomáhal nám sekyrkou. Volal jsem pak kamarádovi, aby jim alespoň poděkoval, abych jim i já, až budu zdráv, mohl poděkovat. Jednoho z nich jsem požádal o sekyrku, běžel pro ni. Už jen to, že se vrátil k místu, kde to mohlo každou chvíli vyletět do povětří, je podle mne hrdinství. Nikdo by mu nemohl vyčítat, kdyby vše jen zpovzdáli pozoroval.
Prezident Havel vám propůjčil Medaili Za hrdinství. Připadáte si jako hrdina?
Všichni, včetně lidí z Okrouhlé, se snažili dělat vše, co bylo v jejich silách. Jsem pouze jeden z těch, kterému jeho zdravotní stav dovoloval pomáhat jiným. Nikdo o sobě nemůže dopředu říct, jak by se v krizové situaci zachoval. I když si občas představuji různé riskantní momenty, a tedy i to, jak bych se v nich zachoval, nemohu říci, zda bych je opravdu zvládl. Jak na tom jste, to se ukáže, až se v průšvihu ocitnete - buď selžete, anebo uspějete.
 Poškozený armádní vrtulník Mi-8, který havaroval nedaleko Okrouhlé u Milevska. (28. října 2001) |
