Vládní půjčkou ušetří obdarovaní majitelé bytů a domů 141 korun měsíčně na úrocích z desetileté hypotéky. Je to asi sedm piv – kdo si je za měsíc odepře, bude mít stejnou úsporu. Z tohoto hlediska je celá akce s vládní půjčkou spíš humbuk než pomoc. Její smysl se dá vyjádřit jedinou větou: teď ti dáme do ruky 150 tisíc, v květnu jsou volby. Ono se ti to propojí, hlupáčku.
Sociální to není: půjčku dostanou majitelé bytů a domů. Ti už bydlí a ani nejsou úplně chudí, sto čtyřicet korun měsíčně je nemusí zajímat – drobek sedmi piv ani nepoznají.
Skutečně potřební – statisíce mladých lidí, mladých rodin, kteří nemají žádnou šanci dostat se k jakémukoliv bytu, žijí léta v provizoriu, u rodičů, všelijak.
Je to největší sociální téma posledních šedesáti let: v zemi, kde politici pořád vykřikují, že na byt má každý právo, že byt nesmí být předmětem obchodu, protože bydlení není zboží, nýbrž právo – tak v této zemi (kde je dokonce bytů dost) jsou byty předražené a pro většinu zejména chudších občanů nedostupné, zatímco pro čert ví jak vybrané občany jsou naopak tak laciné, že jich mohou pro strýčka příhodu držet několik.
Existuje černý trh s byty, s cenami černého trhu, s úplatky, s obcházením zákonů, až po to morbidní přihlašovaní vnuček k babičkám, kde ti andílci s kukadly čekají, až babičky umřou, aby převzali byt.
Téma člověk a byt je téma velkých tragédií, strádání a krkolomných podvodů – a stále trvá kvůli podvodným populistům typu Křeček. Žádných sto čtyřicet korun ke zlepšení nepřispěje.
Občané normální evropské země si byt najmou podle své kapsy a tam, kde potřebují. Klidně jej opustí, když se chtějí stěhovat. Vnučky trapně k babičkám nepřipisují. Tyto přirozené poměry u nás nejsou ani na obzoru. Škoda, že sociální strana ČSSD se tomuto tématu vážně nevěnuje. Bytová nouze v ČR pro ni není palčivý problém k řešení, nýbrž volební vějička, v níž, paradoxně, přeje víc bohatším než chudým.
