Pětašedesátiletá Jana Grabovská není pro své vnouče jen babičkou, ale také oběma rodiči. Biologická matka čtrnáctiletého chlapce je totiž závislá na drogách a již od jeho narození v životě syna nijak nefiguruje. Otec žije v Německu, se synem se setkává jen jednou ročně.
Epidemie drtí samoživitele. Třetina nemá na kvalitní jídlo, hromadí dluhy |
„Manžel zemřel před dvanácti lety, takže jsem na to sama,“ popisuje důchodkyně.
Její vnouče se narodilo již v době, kdy tehdy ještě velmi mladá matka byla závislá. Ta se měla vyučit cukrářkou. A když byla na školní praxi, zapletla se s partou spolužáků, kteří ji přivedli k drogám.
„Mám to jako skoro každá babička, která pečuje o vlastní vnouče: děti nám fetovaly. Konkrétně v mém případu si matka ještě dvě hodiny před porodem něco silnějšího vzala, už si nejsem jistá co, myslím heroin. Vnouče dali do kojeneckého ústavu. A já si řekla, že moje krev v žádném kojeňáku nebude,“ líčí seniorka. Ještě s manželem tehdy šla k soudu a zařídila, aby jí vnouče svěřili do péče.
To byl problém – jelikož byl otec Němec a na rodném listu nebyl, vyřizoval se nový dokument. U toho musela být matka. „Nechtěla spolupracovat. Jezdili jsme proto do Chebu, k jednání ji vždy předvedla policie,“ popsala Grabovská. Nakonec ale svěření do péče dosáhla.
Problém během pandemie: technika i strach
Samoživitelů-seniorů je v České republice více: podle Čestmíra Horkého, zakladatele crowdfundingové platformy Znesnáze21, která nyní pomáhá právě i této skupině, odhadem několik stovek.
Sice je ve většině případů nedrtí pandemie covidu-19 po finanční stránce – většina z nich pobírá starobní důchod, řada také pěstounský příspěvek – přesto ani oni nezůstávají koronavirem nezasaženi.
Problémy jsou dva: mnohdy neumí pořádně zacházet s technologií potřebnou k online výuce, ani ji pečovatelé o menší děti neměli do počátku epidemie doma. A vysvětlování látky, kterou sami braly před více než padesáti lety, případně nikdy, je nad jejich síly.
Prostě se rozhodnou umřít. Virová izolace drtí seniory po psychické stránce |
První zmíněné je příklad třeba seniorky Mileny, která si nepřála uvést celé jméno. I ona se stará o svou vnučku. Té je ale jen sedm let a ne se vším si poradí sama.
„Chtěli po mně, ať vnučce zapnu online výuku, ale já to neuměla. Nakonec jsme to vyřešili tak, že mi volal zástupce ředitelky školy a radil mi přes telefon, jak na to,“ popsala Milena problémy, kterým čelila na začátku epidemie. „Češtinu nebo matematiku ještě zvládnu, ale chemie, fyzika... to ne,“ líčí zase Grabovská.
Mimo jiné i těmto rodinám pomáhají studenti pedagogických fakult a prostřednictvím neziskových organizací nabízí doučování. Přesto v části rodin chybí technika či připojení k internetu, děti tak nyní mohou patřit mezi „ztracené žáky“. „Někteří nejsou vůbec vybavení tak, aby byli schopni se připojit na online vzdělávání,“ uvedla Daniela Kuhnová, ředitelka organizace Rozum a Cit, která pěstounům pomáhá sžít se s novou rolí.
Problém je i generační: prarodiče mají skrze velké věkové rozdíly problém pochopit svět jejich mladých vnoučat.
A ruku v ruce s tím jde i obava: co bude, pokud se nakazím. „Prarodiče byli často před rozhodnutí stát se pěstouny postaveni náhle. Mnozí žijí v obavách, jak péči o děti zvládnou s ubývajícími silami a zdravotními problémy, jak si poradí po finanční stránce, co by bylo s dětmi, kdyby se jim něco stalo,“ popisuje Kuhnová.
Strach z zopakování stejných chyb
Tito lidé se také musí dostat přes obrovský psychický blok, tedy snahu nezopakovat stejné chyby jako při výchově vlastních dětí. „Hodněkrát jsme o tom s vnukem mluvili. Nejprve byl na matku naštvaný, nechápal, jak může „fetovat“. Jednou ale řekl, že by to měl taky zkusit. To jsem myslela, že mě omyjou,“ popsala Grabovská.
Deset tisíc školáků se vyhýbá výuce na dálku, 50 tisícům chybí technika |
Také Kuhnová uvádí, že rodinná historie je v řadě případů problémem. A to finančním – část pěstounů je třeba následkem snahy řešit problémy svých dětí v exekucích – ale také co se týče osobní identity dětí.
„Je tam často nějaká křivda, nedořešené problémy. I ze zákona mají přitom děti právo znát vlastní historii. A je povinné podporovat kontakt s biologickou rodinou,“ popsala Kuhnová.
Ne ve všech rodinách to ale jde. Třeba v rodině Grabovských. Tam má totiž biologická matka soudní zákaz dítě kontaktovat. „Kvůli svým různým nemocem a svému chování má zákaz styku. Nyní bydlí v Německu a má tam další dvě děti. Měla by platit výživné, ale neplatí nic. Ale zvládáme to, vnuk ví, že ho nikdy nedám,“ uzavřela Grabovská.
