Minoritní vláda sama o sobě není nic strašlivého. Na dočasné spravování země stačí. Je však v podstatě vyloučeno, aby takový kabinet prosadil jakoukoli významnou společenskou změnu.
Vladimír Špidla se o žádnou transformaci důchodového financování ani nesnaží, Bohumil Fišer doufá, že se mu zdravotnictví nerozsype pod rukama. To je špatné, nebezpečné a deprimující.
Žijeme v mnoha ohledech v socialismu, byť má tržní tvář. Žijeme v postkomunistické zemi, která se na šedesát let v podstatě zastavila v civilizačním vývoji a teď se zoufale snaží svoji retardaci dohonit. Bez akceschopné vlády je to úkol skoro beznadějný.
Posledním většinovým premiérem byl v červnu roku 1996 Václav Klaus. Již dlouhých pět let nemáme vládu, která by mohla prosadit své záměry. Dlouhých pět let se točíme v kruhu, bez výrazného kroku vpřed. Kdyby v státním rozpočtu nebyla díra jako hrom, nedočkali bychom se ani privatizace bank.
Permanentní politická "krize" má své výhody - vidíme, že se bez politiků v mnohém obejdeme. Nevýhody jsou však zcela fatální: země v postkomunistickém přechodu, snažící se o pozdvihnutí svých společenských a ekonomických poměrů, potřebuje vůdce schopné činu. Politické vůdce. Politiky.
Místo toho stojíme na místě, do krve se přeme o jména členů televizní rady, a tomu říkáme politika. I proto, a zejména proto nám oposmlouvu byl dlužen čert.
