Výhradně tam, kde lidé s drůbeží žili a nedbali zásadních hygienických předpisů.
I když takto žijí miliony rodin, které jsou na výživě z drůbeže závislé, počet nakažených je relativně velmi nízký. Nezemřely ani dvě stovky lidí.
Američtí vědci nedávno vyslovili hypotézu, podle níž je ptačí chřipka daleko méně agresivní, než se předpokládalo. Domnívají se, že existuje už dlouho, jen jí nebylo přičítáno vymírání drůbeže.
Je tedy mnohem rozšířenější, než si myslíme, a přenos na člověka je tedy úplnou raritou.
Dalším důvodem, proč bychom se neměli bát, jsou dobře připravená opatření proti šíření viru v celé Evropě i u nás. Možnost, že se zde nakazí člověk, není sice nulová, ale proti Asii řádově nižší.
Proč bychom však neměli být bez starostí? Historie lékařské vědy ukazuje, že vražedná chřipková epidemie periodicky útočí na lidstvo. Nejsilnější v roce 1918 si podle některých odhadů vyžádala víc obětí než celá ničivá první světová válka.
Odborníci se shodují, že ani v jedenadvacátém století nemáme dost prostředků k tomu, abychom útoku neustále se měnících virů úplně předešli. Ale musíme proti epidemii bojovat.
Není zdaleka jisté, že jejím původcem bude virus, který zabíjí labutě v Rakousku. Není to však ani vyloučeno. Proto je dobré udělat všechno pro to, abychom tomu zamezili.
Náklady na prevenci jsou možná vysoké a pro leckoho nepříjemné. Navíc se nikdy nedozvíme, jaký je zisk. Je to podobné jako s tajnými službami. Nevíme, kolika atentátům zabránily. O jejich práci se dozvíme, jen když selžou.
Vybíjení či zavírání drůbeže do kotců vyhlíží primitivně a zbytečně, stejně jako zákazy výstav ptactva. Dokud se však nenajde nový Fleming s novým penicilinem proti virům, nemůžeme dělat o mnoho víc.
Může nás však aspoň trochu těšit, že dvě předpokládané metly minulého desetiletí, nemoc šílených krav a SARS, vyšuměly zejména díky na první pohled drastické prevenci.
