Na místa v domovech s jakoukoliv péčí dlouhá léta čekají (i marně) tisíce lidí, kteří se bez pomoci druhých už těžko obejdou. Mnozí proto, že doma jim lepší alternativu nikdo nenabídl.
A přibývá jich. Stejně jako zpráv o úplatcích či protekci.
Slyšíme však vrcholné politiky, že by se na veřejných pódiích s vervou hádali o kvalitnější a dostupné služby pro seniory? Třeba o peníze pro rodiny pečující 24 hodin denně 365 dní v roce o bezmocné blízké? Kdepak. Tenhle problém není dost „sexy“. A nikdo z něj velké politické téma dosud nedokázal (nechtěl) udělat.
V stranických programech bývá odbyté několika všeobecnými formulkami typu „evropská populace stárne“, „medicína prodlužuje život“, „důchodová reforma je nutná“, „zajistíme kvalitní péči“, „více podpoříme neziskový sektor“...
Stáří je v naší šedivějící civilizaci paradoxně vytlačováno z centra zájmu.
Mládí vpřed, stáří vzad! Veřejně o jeho problémech slýcháme debatovat nanejvýš odborníky a takzvané resortní politiky, kteří v reflektorech obvykle nezáří.
Oni mají jasno už dávno: pro čím dál větší počet seniorů, z nichž mnozí budou závislí na péči druhých, nelze jen stavět další a další ústavy. I ministr Škromach má pravdu, když říká: postarat se má především rodina za pomoci specializovaných služeb.
Ale jakou rodinu má na mysli? Děti dnes bydlí daleko od rodičů, nezřídka na druhém konci republiky.
Vejminky se u paneláků nestaví. Žít v širších rodinách jsme se v naší pohodlné době už téměř odnaučili, pospolitost se vytrácí, každý si chrání své soukromí. Ženy, na nichž starost o příbuzné obvykle zůstávala a dodnes zůstává, chodí do práce nejen kvůli vydělávání peněz. Postarat se o bezmocnou babičku či dědečka nejenže mnohdy nezvládáme psychicky, ale ani finančně.
Naopak, „odloží-li“ rodina (pokud se jí to podaří) blízkého do domova či léčebny, dál může vydělávat a ústavní péči stát dotuje mnohem štědřeji než jinou.
Lidsky ani ekonomicky nelze takový „velkoústavní“ systém uznat. Domovy důchodců nemají být první volbou.
Stačí si vzít k ruce kalkulačku.
Ústavní péče je velmi drahá. Pokud by stát slušně zaplatil obětavé členy rodiny starající se doma o příbuzné, ušetřil by velké peníze. Dnešní příspěvky jsou, jemně řečeno, nanejvýš almužnou.
Dále stát ušetří, pokud přispěje seniorům, aby si mohli nakoupit služby přímo domů, v místě bydliště.
Do třetice ušetří, podpoří-li mnohem více než dosud ziskové i neziskové organizace poskytující sociální servis. A ještě vzniknou nová pracovní místa, která jsou dnes například pro ženy po padesátce prakticky nedostupná.
Tak proč ta samozřejmá věc státu tak trvá? Nechce se věřit, že by ústavní lobby byly tak vlivné.
I dnešní politici jednou zestárnou.
Co udělají dnes, zítra jako když najdou. Nejen oni. Ale kolik z nich se dívá za volební horizont? A kdo dokáže udělat z problematiky stáří velké politické téma? Není to přece tak těžké. Ono tématem totiž už dávno je.
