.JPG "Papeže v Kolíně nad Rýnem")
Od poloviny 60. let, kdy skončil II. vatikánský koncil pokoušející se o dialog se současným světem, prošla církev velkou krizí.
Jistoty ohledně věroučných formulací se však masově šíří přinejmenším od přelomu 19. a 20. století a nemůže za ně koncil se svými reformami. Nejde už o primitivní osvícenské útoky na náboženství, ale o hlubší problém.
Jak lze biblický obraz světa, který je někdy odrazem myšlení kočovných kmenů deset století před naším letopočtem, nebo antického člověka prvního století sloučit s životním stylem postmoderní společností? A také s poznatky historie, biologie a psychologie? Jak přežije Nový zákon, když na něj nasadíme nové metody literární historické vědy? Také sama osobní zkušenost současného člověka je v konfliktu s oficiálním učením, především pokud jde o morálku.
Onen nový Katechismus, který papež v Kolíně mládeži doporučil, není v mnoha ohledech šťastné řešení.
Věroučné problémy se dají nakonec vždycky nějak vyřešit, vždyť jde často o symboly, které už se nějak vysvětlí. Problém je v praxi. Skutečně si někdo vážně myslí, že autoerotika je těžký hřích?
Stejně tak je obtížné vysvětlit jiné disproporce, například proč lze katolíkovi ve zpovědi odpustit vraždu a hříšník smí opět k přijímání, ale jeho rozvod a následný nový civilní sňatek nikoli.
Církev vytýká moderní civilizaci, že je přesexualizovaná, ovšem její vlastní nauka lpí na sexuální morálce v mnohonásobně větší míře, než tak činilo samo evangelium.
Církev zvládá sociální angažovanost, obhajobu lidských práv a mezináboženský dialog. Problémům moderního člověka často nerozumí. Nejde o to, že by církev musela dávat lidem to, co chtějí, od toho je tu zábavní průmysl.
Měla by lidem dávat to, co potřebují.
.JPG){kind=link}