Předkové Dáši Bičovské žili v Petrůvce už od 15. století, statek se předával z generace na generaci. Hubert Lánský hospodařil dobře, prosperoval, ve vsi byl dokonce starostou. Obstarával 20 hektarů polností a sedm a půl hektaru lesa.
Po komunistickém převratu v roce 1948 musel začít odvádět státu dávky, nakonec tak vysoké, že se nedaly splnit. V té době byl na práci sám, jeho žena těžce onemocněla. Dřel se tak, že na poli zkolaboval.
"Když komunisté začali pronásledovat sedláky, musel tatínek odvádět státu vagon obilí ročně," vzpomíná paní Bičovská: "A později, když vzniklo JZD, do kterého dokonce spadalo několik obcí, odvádělo ten jeden vagon celé družstvo. Z toho si můžete udělat představu, že ty odvody, vyměřené otci, byly jednoduše likvidační. Neměli jsme co dávat zvířatům, a když si otec odložil brambory na výsadbu, obvinili ho, že chtěl okrást dělnickou třídu."
Hon na kulaka
Dáša BičovskáNarodila se roku 1940 v Petrůvce u Městečka Trnávka. V roce 1956 byl její otec Hubert Lánský v rámci Akce Kulak odsouzen k pěti měsícům vězení a ke ztrátě majetku. Rodina se musela vystěhovat z rodné obce do jiného okresu. Zamířila do Banína u Svitav.  Po revizi rozsudku v roce 1968 se rodiče paní Bičovské směli vrátit do Petrůvky. Od roku 1995 žije paní Bičovská na rodinném statku. Vede místní organizaci ODS. |
Hubert Lánský byl v bezvýchodné situaci. Sám chtěl dokonce v obci založit JZD, aby přežil a rodina nepřišla o všechno. Jenže kvůli nesouhlasu ostatních sedláků se mu to nepodařilo.
Hospodařit vydržel do roku 1956, kdy ho jako kulaka zatkli a kdy ho lidový soud v Moravské Třebové poslal na pět měsíců do vězení - za to, že ohrozil jednotný hospodářský plán. Byl okraden o veškerý majetek, na pět let zbaven občanských práv a patnáct let se nesměl vrátit domů.
Nejdřív ho věznili v Brně na Cejlu, kde ho dcera Dáša jako šestnáctiletá dívka navštívila: "Seděl na konci dlouhého stolu. Na každé straně byl esenbák s flintou, my s maminkou na druhém konci, mého mladšího bratra za tatínkem vůbec nepustili… Ani jsem ho nemohla pohladit nebo ho chytnout za ruku. Prostě nic. Vůbec nic."
Maminka dokázala živit rodinu jen s obrovským úsilím, na statek byl přidělen národní správce, neurvalý, agresivní a neschopný. "Mlátil naše koně. Stroje neuklízel, všechno bylo brzy zničené." Když Lánského po pěti měsících propustili, vyhnali místní komunisté celou rodinu za hranice okresu.
"To nevadí, mami, že nemáme co na stromeček..."
Dáša Bičovská vypráví, že otec našel práci jako skladník na státním statku v Baníně u Svitav, že se všichni Lánští kromě prarodičů nastěhovali do zdevastovaného bytu, neměli čím topit, neměli z čeho žít. "Pamatuju si na první Vánoce v roce 1957. Nejen, že jsme neměli dárky, ale neměli jsme čím ozdobit stromeček. Maminka plakala a my jsme jí opakovali, že nám to vůbec nevadí. Na to nikdy nezapomenu, že musela zažívat takovou bolest."
Na svůj poničený statek se Hubert a Vlasta Lánští směli vrátit po částečné rehabilitaci v roce 1968 - ovšem jen do "vejminku", do dvou místností se záchodem. Zbytek hospodářství dál spravovalo a ničilo JZD. Jejich dcera Dáša, provdaná Bičovská, přišla zpátky do rodného domu v roce 1995, aby se postarala o nemocnou matku.
Zplundrované hospodářství od té doby s manželem postupně opravuje. Usiluje o to, aby viníci kolektivizace a rozkulačování byli alespoň morálně odsouzeni. Podala několik trestních oznámení, zatím bez výsledku.
Příběhy 20. stoletíPříběh Dáši Bičovské zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Repríza je v sobotu 3. prosince krátce po 13:00 na Rádiu Česko a ve stejný den večer na Radiožurnálu. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
