Vlastně jsem ani neměl strach.
Tehdy jsem věděl, že to musím udělat. Rozhodl jsem se, tak co? Buď, a nebo. Ale impulsem, tím přímým impulsem k mému útěku byl 25. únor 1948, tedy den, kdy komunisté převzali moc v zemi. To byla jasná čára.
Já jsem žil v Hruškách na jižní Moravě, rodiče měli pár hektarů polí a nějaké další pronajaté. Otec byl sedlák. Ještě před převratem ze svého sekretariátu v Hodoníně komunisté začali chodit mezi lidi a zastrašovat. Vyhrožovali lidem z jiných stran, nestraníkům. Že prý kdo nebude volit komunisty...
Po převratu to bylo najednou všechno jasné. My jsme přitom měli za sebou už nějakou protistátní činnost. Podíleli jsme se na podzemní organizaci, která měla spojení na Antonína Bartoše z Lanžhota. Ten byl pro nás všechny vzorem.
Za války byl velitelem výsadkové skupiny Clay - Eva, později se stal poslancem za Národní socialisty a hned po převratu musel utíkat na Západ. Já jsem byl také u Národních socialistů, jejich politika mi byla sympatická.
Ale to už jsme cítili ten tlak. Nechtěli jsme vlastně emigrovat v pravém slova smyslu. Chtěli jsme odejít a bojovat v zahraniční armádě. Vrátit se na amerických tancích jako osvoboditelé.
Chtěli jsme udělat revoluci!
Útěk do Rakouska
Pak jsem se dozvěděl, že na mne napsali komunisté strašný posudek. Že jsem prý všehoschopný rebelant. Kromě toho jsem měl narukovat. Ale místo k bojové jednotce jsem měl jít kopat uhlí na Ostravsko.
Takže útěk.
Domlouvali jsme se, ale pořád byly jakési problémy. Bylo nás totiž pět, co jsme chtěli odejít. Řekli jsme si, že odejdeme hned, jakmile to půjde. Ještě ten večer, když se dozvíme termín, žádné dlouhé domlouvání. Pak přišel náš muž, řekl heslo, takže se mělo vyrazit. Ale jeden kamarád odmítl, že prý půjde jindy, další si to rozmýšlel.
Říkal jsem si: „Nezačíná to moc dobře“. Nakonec se k nám přidal jiný mladík, který původně jít nechtěl. Takže jsme vyrazili. Už byla tma a další sraz jsme měli u Tvrdonic, sousední obce. Tam ale nikdo nebyl. Čekali jsme. Hodina uběhla... Nic.
Pak přišel náš muž a poslal nás dál na místo srazu. Tím byl stoh v polích, který jsme zase pro změnu nemohli najít. Bloudíme. A najednou vidíme, že k nám jdou dva mladíci z Tvrdonic. Říkají: „Kluci, vy utíkáte? My víme, kde to je.“ To nás zachránilo. Nakonec se trousili další a další, až nás bylo celkem deset. Ale cesta proběhla bez problémů. Přebrodili jsme hraniční řeku Dyji, na druhém břehu jsme si na chvilku sedli, bylo trochu světlo a my se dívali na tu řeku.
František BenešNarodil se 11. listopadu 1928 v Hruškách u Břeclavi. Jeho otec byl sedlák, on sám se vyučil strojním zámečníkem. Dne 23. srpna 1950 utekl přes železnou oponu, v roce 1951 odjel do Kanady. Žil nejdříve v Torontu a okolí, později ve Vancouveru. Na Moravu se vrátil v roce 1991. |
Převáděl nás tehdy František Gajda z Lanžhota, měl na druhé straně připravený náklaďák, tak jsme jím jeli. V té době byla v té části Rakouska ještě sovětská okupační zóna, museli jsme se mít na pozoru. Jenže před Vídní se náklaďák polámal, čekali jsme tam a nebyli jsme zrovna klidní. Zbraně jsme už neměli u sebe, nechtěli jsme v Rakousku střílet. A já stejně neměl nic, pistoli mi otec ještě před útěkem vzal a zakopal.
Nakonec to dopadlo dobře, měli jsme asi víc štěstí než rozumu. Rakouští policisté nás sice zadrželi, ale Američané nějak zařídili, že jsme se dostali do jejich zóny ve Vídni. Pak jsme chodili na pohovory k nim. Ptali se nás na různé věci, zřejmě strategické informace. A hlavně: zase jsme čekali. Tentokrát na to, že nás Američané převezou dál přes ruskou zónu. To se podařilo, ale ocitli jsme se v táboře pro uprchlíky u rakouského Lince.
Pořád jsme čekali, že bude ta válka...
Příběh uprchlíkaUtíkaly jich statisíce. Před represáliemi, za svobodou i za lepším životem. Jen pryč z komunistického Československa! Portál iDNES.cz se pokusil podívat na příběh některých z nich trochu jinak. Publicista Luděk Navara, který se mimo jiné zaměřuje na mapování období komunismu, pro iDNES.cz vybral a zaznamenal několik příběhů z jednotlivých období. Nejsilnější vlny odchodů na druhou stranu železné opony byly spojeny s událostmi let 1848 a 1968. Motivy lidí, kteří se rozhodli odejít do zahraničí, se v některých případech lišily, byť sjednocujícím prvkem bylo, že nechtěli žít v totalitním státě. Příběhy vám budou vyprávět sami emigranti, kdo by to ostatně uměl lépe... |
Překvapilo nás, jaké podmínky tam panovaly. Špatné, samozřejmě. Jen jsme na to zírali.
Ani se nám tam nechtělo zůstávat. Říkali jsme si, že tady nebudeme. Půjdeme dál. Do Innsbrucku, který už patřil do francouzské zóny. Potkali jsme tam Slováky, jenže to byli slovenští separatisté, málem jsme se s nimi poprali. Říkali jsme jim, že jsme Slováci moravští. Bylo to prostě všechno hodně špatné...
Nečekali jsme tehdy už nic, brali jsme to, jak to bylo. Takže to, co přišlo, byl další tábor. A tam jsme narazili konečně na známé z jižní Moravy a ti nám pomohli. Chtěli jsme narukovat a tak jsme narukovali. Já sloužil v kasárnách jako stráž.
Prostě pořád jsme čekali, že bude ta válka, že do nějakých dvou let se to semele. Skoro každý si myslel, že se Američané chytnou s Rusy, ale nevěděli jsme kdy. Říkali jsme si, že je zaženeme společně do Moskvy, ale Američané zaváhali. Pak běžel čas. Už jsme nevěřili, že se něco změní. Bartoš nám řekl: „Zařiďte si další život v Kanadě, tohle nestojí za nic.“
Skutečně. Žádná armáda se nikde nevytvořila, nevedlo to k ničemu.
Tak jsem odjel do Kanady.
Hovadská práce!
Jenže dojedete někam, kde nikomu nerozumíte a nikoho neznáte. Nemluvíte anglicky, tak se domlouváte německy, nebo nějakým slovanským jazykem. Naštěstí v Kanadě bylo hodně lidí z východu Evropy, tak to nakonec nějak šlo. Domluvíte se, ale samozřejmě musíte hledat obživu. Nebylo to snadné.
Dostal jsem zaměstnání ve slévárně dvacet kilometrů od Toronta. Co k tomu říct? Hovadská práce. Já měl takové mozoly, jako kdybych po těch rukách chodil. Ale bylo mi dvaadvacet let, tak jsem to vydržel.
Samozřejmě, ani předtím jsem nelitoval, ani v tomto případě jsme nelitoval. Někteří se vrátili, ale těch bylo málo. Já se vrátit pochopitelně nechtěl. Tak jsem to nějaký čas vydržel, ale pak najednou práce není. Samozřejmě vyrazí vás, nikdo se s vámi nebaví. Našel jsem si novou práci u zedníků, pak u dřevorubců, potom jsem v Torontu dělal špunty na kořalku...
Ale to jsem se už rozhodl, že zkusíme vyrazit dál na Západ. Do Vancouveru. Jeli jsme tam přes celou Kanadu, napadlo nás to totiž v lednu. Nikdo tu cestu neznal, byly to tisíce kilometrů. Jel s námi jeden z Lanžhota, další z Hovoran a jeden Ukrajinec z Podkarpatska, který řídil.
Váš příběhZajímají nás i příběhy dalších emigrantů z období před rokem 1989. Budete-li nám chtít poslat váš příběh, zašlete ho na emailovou adresu ludek.navara@mfdnes.cz . |
Na těch prériích bylo sněhu místy až metr. Ale na silnici to bylo uježděné a on přibrzdil a dostal smyk. Pořád jsme se jaksi točili, až auto narazilo na kraj a převrátilo se. Jakž takž jsme vylezli ven, jel kolem jeden Kanaďan s náklaďákem a ptal se, zda nechceme pomoci. Tak nás obrátil na kola a jelo se dál.
Asi 500 kilometrů od Vancouveru se stavěla velká elektrárna, mysleli jsme si, že tam dostaneme práci. A dostali. Ale na tom místě nebylo nic. Mohli jste jen pracovat a spát. Ale tam už jsem si vydělal nějaké peníze. A tak jsem se oženil a usadil ve Vancouveru. Pomalu to začínalo jít k lepšímu. Také jsem už neměl takový stesk.
Nevěřili jsme, že komunismus někdy padne
Prvních pět let vás to táhne domů, pak na to všechno zapomenete. Ale ty začátky jsou opravdu těžké, já byl vyučený strojní zámečník a k oboru jsem se dostal za nějakých deset let. A tak jsem tam žil. Spokojeně. V roce 1970 utekl na Západ můj bratr a usadil se v USA, ale kousek za hranicí, nedaleko ode mne, později se podařilo dostat za ním i jeho rodinu.
Já ani on jsme nevěřili, že komunismus někdy padne. Takže ten rok 1989 nás překvapil. Hodně překvapil. Já se sice později vrátil, ale když na to všechno dnes vzpomínám, v Kanadě to nebylo špatné, nikdo se o vás nestaral, nelegitimoval vás, nechali vás na pokoji. Normálně pracujete a žijete. Ještě dnes jsem se nevzpamatoval, jaký je to někdy rozdíl. Každou chvíli mne tady něco naštve.
Ale v Kanadě, i když jste uprchlíkem, jste opravdu jedním z mnoha.
Naštěstí.
