Až do poslední chvíle jsem nevěděl, zda ta cesta za železnou oponu není jen past komunistické tajné policie.
František MaxeraNarodil se v roce 1943, pochází z Jiřic u Moravských Budějovic. V pozornosti tajné policie byl od roku 1970, po podpisu Charty byl donucen k vystěhování do Rakouska. Hranici překročil 6. října 1978 jako člověk „neurčené státní příslušnosti“. Vzápětí dostal nabídku od starosty obce Albendorf, aby si tam vybudoval keramickou dílnu. Žije tam dodnes. |
Já jsem měl v té době za sebou už pobyty v československém vězení, patřil jsem do okruhu lidí kolem skupiny Plastic People, Mejly Hlavsy, Dany Němcové, Václava Havla. Podepsal jsem Chartu. A teď se mne komunistický režim chtěl zbavit. Takže mne pustil do Rakouska.
Tedy pustil...
Dostal jsem dokument, že mohu vycestovat. Zvláštní dokument. Bylo na něm napsáno, že jsem neurčené státní příslušnosti, přechodně se zdržující v Československé socialistické republice. Platnost končila 30. listopadu 1978.
Takže jsem přijel na hranici s Rakouskem 6. října 1978. Samozřejmě, šikana pokračovala až do poslední chvíle. Tajná policie mi vzala řidičák a nevrátila ho, takže jsem si své auto musel nechat na hranice dovézt. A to jsem pořád nevěděl, zda mne za tu hranici pustí.
Ale pustili. Já si nebyl jistý.
Ale oni řekli: „Jeďte už do prd...!“
Tak jsem jel.
Ráno s jinovatkou
Přejel jsem na rakouskou stranu a Rakušané na mne civěli. Oni mi v Československu urvali poznávací značky, představte si to! Úplně nad tím ti Rakušané žasli. Ale dál jsem bez značek nemohl.
Auto se všemi svými věcmi jsem musel odstavit a pokračovat stopem do Vídně. Tomu, na koho jsem se potřeboval obrátit, jsem se ale nedovolal a tak, co teď? Přišli za mnou dva Turci, radili, abych šel na konzulát. Jenže já už žádný neměl. Už jsem nepatřil nikam...
A tak jsem první noc v Rakousku strávil na lavičce v Prátru. Ráno jsem se probudil a byl pokrytý jinovatkou...
No, říkal jsem si, nepřijel jsem do Rakouska proto, abych tady dělal somráka. A tak jsem se rozhodl vydat zpátky k autu. Jel jsem zase stopem, vezl mne Američan John Roth, který v kraji hledal své kořeny. A byl v kontaktu s jednou tamní rodinou. Přivezl pytel, byla v něm čokoláda, chleba, vše, co bylo potřeba. Navíc jsem dostal 300 šilinků, což bylo víc než dvojnásobek toho, co mi má drahá vlast povolila vzít s sebou.
Rakousko se prostě od začátku ukázalo být velkorysé a myslím, že je takové stále. Policisté byli také vstřícní, ale řekli, že musím do lágru. Tak jsem skončil v Traiskirchenu.
„Nejsou tu nějací chartisti?“
Jsem rád, že jsem to poznal. Byli jsme zavření, pohyb jen po patře, čekali jsme, až nás vyslechnou. Kdo měl rodinu, toho na patro nezavřeli. Když někdo utíká sám, je tak trochu podezřelý.
Příběh uprchlíkaUtíkaly jich statisíce. Před represáliemi, za svobodou i za lepším životem. Jen pryč z komunistického Československa! Portál iDNES.cz se pokusil podívat na příběh některých z nich trochu jinak. Publicista Luděk Navara, který se mimo jiné zaměřuje na mapování období komunismu, pro iDNES.cz vybral a zaznamenal několik příběhů z jednotlivých období. Nejsilnější vlny odchodů na druhou stranu železné opony byly spojeny s událostmi let 1948 a 1968. Motivy lidí, kteří se rozhodli odejít do zahraničí, se v některých případech lišily, byť sjednocujícím prvkem bylo, že nechtěli žít v totalitním státě. Příběhy vám budou vyprávět sami emigranti, kdo by to ostatně uměl lépe... |
Byla tam spousta Poláků-horníků, kteří prchali do USA, do dolů. Strašně se ožírali. Pak Rumuni, Albánci, ti neuměli používat evropské záchody. Byl tam v uniformě jeden český příslušník francouzské cizinecké legie a ten ty Albánce uměl uklidit. Měli před ním respekt.
Pak jsem se tam bavil s jedním Čechem a ptám se: „Nejsou tu nějací chartisti?“ On říká, že ti dostávají podporu a mohou bydlet v bytě. Pak kamsi zavolal a přišel za mnou šéf lágru, omluvil se mi, dal mi pro začátek 500 šilinků a mohl jsem využívat jeden byt ve Vídni-Schwechatu. Popřál mi i hodně štěstí.
V tom bytě bydleli ještě další lidé, například spisovatel Vilém Hejl. Na mne zbyla komora pro služku s oknem na schodiště, ale postel se tam vešla. Lepší než na lavičce, ne?
A tak jsem přemítal, co se mnou bude dál. Nechtěl jsem být nikomu na obtíž a čekal jsem, že půjdu do Ameriky. Jenže pak mne navštívil Johny, který mne tehdy vezl na hranice. A že prý starosta Albendorfu, to je malá obec hned vedle hraničního přechodu, kterým jsem tehdy přijel, že se o mne postará.
A bylo to tak.
„Spolužák“ z gymnázia
Starosta Friedrich Zottl mi skutečně nabídl, že si tam mohu opravit starý domek s dílnou a vyřídil pro mne bezúročnou půjčku 100 000 šilinků na rekonstrukci. Jsem povoláním keramik a některá svá díla jsem převezl z vlasti do Rakouska, takže jsem hned na začátku mohl ukázat, co dělám. To byla samozřejmě výhoda.
Váš příběhZajímají nás i příběhy dalších emigrantů z období před rokem 1989. Budete-li nám chtít poslat váš příběh, můžete tak učinit zde. Všechny zaslané příspěvky následně projde publicista Luděk Navara. |
A příští rok jsem už produkoval. Pak mi pomohl přímo zemský hejtman Sigfried Ludwig. Vystavoval jsem na veletrhu, který on zahajoval. Řekl, že je ze Znojma a chodil tam na gymnázium. Já na to: „Já také.“ Řekl, že gymnazisté musí jeden druhému pomoci. Koupil si ode mne nějakou keramiku a tím mi velmi pomohl. Všichni totiž chtěli mít to, co má Landeshauptmann. A držel nade mnou ochrannou ruku.
Jak se dívám zpětně na přijetí v Rakousku?
S dojetím.
Nečekal jsem to vůbec. Dnes mám rakouské občanství a nikdy jsem toho odchodu nezalitoval. Přísahal jsem na rakouskou ústavu. A hejtman Sigfried Ludwig mi napsal: „Vážený pane Maxero, osobně Vám blahopřeji a přeji Vám, ať se cítíte dobře v naší krásné spolkové zemi a ať se vám stane Dolní Rakousko skutečným domovem.“
No, byl to přece spolužák z gymnázia... Bylo to krásné.
