„Žádali jsme před nějakou dobou se synem o občanství. Měli jsme pohovor na ministerstvu a ta úřednice, když zjistila, že můj syn bere český invalidní důchod, tak mi řekla, že proč jsme sem vůbec přišli, že jsme si vzali od českého státu, co nám nepatří... Když jsme šli pak po schodech dolů, tak jsem strašně plakala,“ popisuje svoji zkušenost jedna z 37 žen, které se zúčastnily kvalitativního výzkumu provedeného Fakultou humanitních studií a SIMI.
VýzkumKvalitativního hloubkového výzkumu se celkem zúčastnilo 37 žen - 16 ze Srbska, 6 z Chorvatska, 8 z Bosny a Hercegoviny, 2 z Makedonie a 5 z původně smíšených manželství. Většina žen má vysokoškolské a středoškolské vzdělání. V ČR začínala většina z nich na málo kvalifikovaných pozicích (např. uklízečky, prodavačky atd.) Věk účastnic výzkumu se pohybuje mezi 50 a 83 lety. Výzkum neposkytuje statistická data, ale zaměřuje se na specifickou situaci těchto žen. |
Podle jeho autorů jsou ženy, které do České republiky přišly v uprchlické vlně z Balkánu, extrémně zranitelné. Kromě pokročilého věku a genderu k jejich znevýhodnění totiž přispívá i odlišná etnicita.
„Z analýzy případů, které máme k dispozici, vyplývá několik poměrně alarmujících věcí - třeba, že migrantky mají větší problémy s integrací na lokální trh práce a do společnosti než ženy z majoritní populace i než migranti - muži. Je jim vyplácena nižší mzda než ostatním, pracují na nejistých či dočasných pozicích,“ vysvětluje Magda Faltová, ředitelka SIMI.
U starších migrantek se sčítá mnoho problémů - od toho, že cizinci sami nejsou vůbec informováni o systému starobních důchodů a úředníci jim neumí poradit až po to, že například může nastat problém se započítáváním let odpracovaných v jiné zemi do výměru důchodu. To u některých žen vede k tomu, že pracují i v době, když už jiní mohou jít do důchodu. Ze strany úřadů jsou navíc mnohdy stále zařazovány do kategorie cizinců.
„Celkově tak lze říci, že postavení žen s uprchlickou zkušeností se na konci života výrazně zhorší. Místo toho, aby jejich integrace byla naplněná a zcela úspěšná. V současné době je ještě čas situaci zlepšit a zefektivnit nastavení integračních opatření a sociálních systémů, tak aby se migrantky nedostávaly na vedlejší kolej, “ dodává právnička SIMI Pavla Hradečná.
Odchod z Balkánu byl až poslední řešení
Uprchlíci z BalkánuČeskoslovensko se po revoluci v roce 1989 připojilo k Ženevské úmluvě z roku 1951 a hned od roku 1991 začalo nabízet útočiště lidem utíkajícím před válečným konfliktem na Balkáně; Česká republika pak v přijímání pokračovala i po rozdělení federace v roce 1993. Uprchlíkům z Balkánu poskytovala ČR především tzv. dočasné útočiště - to znamená, že zde mohli pobývat po dobu trvání válečného konfliktu v jejich vlasti. Mezi léty 1991 a 1997 poskytla ČR status dočasného útočiště 5 676 občanům zemí bývalé Jugoslávie. Po skončení války se významná část z nich vrátila domů (mj. v rámci programu tzv. dobrovolných repatriací). |
Kromě aktuální situace se výzkum zaměřil také na to, jak ženy vzpomínají na svůj odchod z původní vlasti a příchod do Česka. Nucené opuštění domova bylo podle výzkumníků nejcitlivějším tématem rozhovorů.
„Nejtěžší bylo, že to bylo tak rychle, takže jsme neměla ani doklady ani nic dalšího. Měla jsem jen zdravotní průkazy pro děti, které mi tady byly k ničemu. Vlastně jsme si nevzali nic! Kromě pasu, ten jsme mít museli... Všichni jsme mysleli, že jdeme jen na chvilku pryč a pak se vrátíme. Nikdo nevěděl, že odcházíme z domu navždy. V tom byl ten problém. Všechno zůstalo uklizené a připravené na náš návrat, “ vypráví jedna z účastnic výzkumu.
Všechny účastnice výzkumu spojuje skutečnost, že odchod ze země byl pro ně až nejposlednějším ze všech řešení a rodiny se k němu uchýlily až ve chvíli, kdy věděly, že jinak není možné zajistit přežití. Většinou tomuto rozhodnutí předcházelo období dlouhého zvažování a rozmýšlení.
„Specifická je v tomto případě právě role žen, které samy sebe v této situaci vnímají jako ochranitelky rodiny, především dětí - ženy samy o sobě často mluvily tak, že jejich primárním úkolem je zajistit bezpečí ostatních, o svém vlastním strachu mluvily pouze velmi zřídka,“ říká sociální antropoložka Petra Ezzeddine z FHS UK.
Hlavní motivem odchodu, který se ve všech rozhovorech opakoval, pak byla touha po „normálním životě“ - ten představuje přístup k vodě, elektřina, život v míru, pro děti možnost chodit do školy, pro rodiče možnost pracovat.
Zároveň většina žen počítala s tím, že odchod z rodné země je pouze dočasný. Mnoho uprchlíků hledalo útočiště nejdříve například u příbuzných či přátel v Záhřebu a až po nějakém čase pochopili, že válka neskončí za několik týdnů či měsíců a možná už se nebude kam vrátit a vydali se na cestu dále do Evropy.
Ženy si přesně pamatují, které věci se podařilo domů sehnat
Svoje první zkušenosti po příchodu do České republiky vylíčila také 78letá žena původem ze Srbska.
„Byly jsme tam samé ženské s dětmi, co utíkaly před válkou. Celé vystrašené. A nikdo, nikdo nikdy se z té vesnice nepřišel zeptat, zda něco nepotřebujeme. Naše děti s českými chodily do školy a vůbec je to nenapadlo. To bylo pro nás šokující. Říkaly jsme si, co to je proboha za lidi, že nepomůžou ženským s dětmi? Já asi nikdy nepochopím, že nikdo z toho městečka nepřišel a nezeptal se, jestli něco nepotřebujeme,“ řekla.
Ženy od vedleŽivotní osudy žen, které do Česka přišly v první polovině 90. let z bývalé Jugoslávie mapuje dokumentární film Ženy od vedle režisérky Theodory Remundové, který měl premiéru tento týden. Vesna, Zvjezdana, Mukadesa a Gordana vypráví svůj příběh z perspektivy dvacetileté integrace v nové zemi. |
Z analýzy vyplývá, že pro úspěšné zvládnutí příchodu do nové země je naprosto zásadní to, s kým uprchlík přichází a s kým je pak na místě v kontaktu.
Situace žen, které první měsíce, někdy i roky, žily pod „ochranou“ známých, které měly v Československu například ze studií, byla zcela odlišná od situace rodin, které přišly v rámci humanitárních programů a byly ubytovány v bývalých rekreačních zařízeních mimo větší města.
Zároveň však většina žen participujících na výzkumu s vděčností vzpomíná na práci humanitárních pracovníků, kteří měli uprchlíky na starost.
V rozhovorech byla podle výzkumníků často zmiňována strategie „aby děti měly, co potřebují“. Cílem žen bylo zajistit, aby migrace poznamenala dětem život co nejméně.
„Zajímavé je, že ženy s uprchlickou zkušeností si proto velmi detailně pamatují, jaké věci se jim tenkrát podařilo sehnat a co všechno doma měli, od koho a jak to používaly,“ píší výzkumníci.
