A k těm patří podle něj i nevládní organizace bez "demokratického mandátu", které se chtějí "vměšovat do života lidí".
Zní to demokraticky. Kdo nebyl lidem zvolen, ať do toho lidem nemluví. Jenomže podle této logiky by bylo třeba vyšachovat ze hry také nikým nevolené podnikatele, novináře, vysokoškolské učitele, vědce a herce a další. Tedy všechny ty, kteří se z titulu své profese "vměšují do života lidí".
V podstatě jde o vrstvu lidí mnohonásobně přesahující úzkou vrstvu profesionálních politiků, které lid sice volí, ale jak víme, moc jim nedůvěřuje.
Teze, že "zvolený dobrý, nezvolený špatný", je podivná. Grebeníček je zvolený, zatímco historik nebo pracovník humanitární nadace nezvolený. Takže pokud jde třeba o ekologii nebo lidská práva, Grebeníček se "vměšovat" smí a nezvolení plebejci nesmějí?
Jako by prezident někdy postrádal "sociologickou imaginaci". Pro společnost, především pro tu s přívlastkem "občanská", příliš vstřícná slova nenachází. To chápeme. Stát lze řídit a národu lichotit.
Společnost si však žije po svém, vláda sem, vláda tam. Má svůj život a zákony, nelze ji popsat jen jazykem politiky nebo ekonomie. Státy pomíjejí, společnost zůstává.
Klaus by jistě neřekl to, co bylo ideologií předválečné Itálie: "Všechno pro stát, nic mimo stát, nic proti státu." Občané však mají někdy pocit, jako by u nás z výšin moci stále zaznívalo podobné heslo: všechno pro strany, nic mimo strany, nic proti stranám. Hezky si odvolte a pak do toho čtyři roky moc nemluvte, ať se děje, co se děje.
Stát je přitom servisní organizace občanů, ne nějaký mystický organismus. Tím, kdo se má do života občanů vměšovat co nejméně, je právě demokratický politik.
