Snad nejstarší historka, kterou vyprávím a mám v hlavě: když jsem coby velice malé dítě jezdil po ulici na koloběžce. On, co si pamatuji, vystoupil z auta a věnoval mně, mírně obtloustlému chlapci, plechovku Coca-Coly. Já si ten příběh samozřejmě jako malý nezapamatoval kvůli Václavu Havlovi, ale kvůli té plechovce. To totiž bylo něco, prodávala se pouze v Tuzexu a za bony.
Teprve později mi řekli, kdo mi tu plechovku vlastně dal, že bony dostával za autorská práva ke svým divadelním hrám. A ještě o něco později dodali, že Václav Havel byl (cola-necola) za své názory komunistickým režimem uvězněn (a ještě později, že ve vězení málem umřel).
Zemřel V. HavelOn-line reportáž: Česko i svět truchlí kvůli Havlovi Poslední chvíle: Zemřel ve spánku na Hrádečku Nekrolog: Disident, státník, divadelník Kondolenční kniha: Pošlete smuteční dopis Havlovy výroky: Pravda a láska. Blbá nálada Čeští politici: Navázal na Masaryka, přinesl změny Ze světa: Havel patřil k největším Evropanům Obrazem: Život Václava Havla ve fotografiích |
Další výrazná vzpomínka pochází z dob, když už jsem byl o něco starší. Chodil jsem ráno do školy a odpoledne ze školy a všímal jsem si, že v autech sedí jacísi pánové, zívají a občas se dívají na malou televizi. To taky bylo něco, takový přijímač přímo v autě. Že šlo o tajné policisty komunistického režimu, mi řekli opět o něco později.
Postupně jsem začal vnímat, jak se Havlovi stali důležitou součástí příběhů naší ulice. Od domu, kde bydleli a který původně vedl jen do zahrady, prorazili stavebníci druhou cestu ven a postavili branku. Policistům však dlouho trvalo, než pochopili, že jim Václav Havel utíká právě touto druhou stranou, a začali hlídat i ji.
Dalším významným zdrojem příběhů byli jejich psi, tuším, že se jmenovali Ajda a Golda. Dostávali velikou volnost, vrtali se v popelnicích, a pouze když hlučeli, zakřičela na ně Olga jejich jménem, aby přestali. Taktéž, když jsem se já snažil vychovávat našeho psa, aby nežral hnusy, a dával mu proto (přesně podle příručky) pohlavky srolovanými novinami, Olga Havlová vyšla na balkon a začala mě poučovat, že tak nemám činit, že i pes potřebuje nějakou svobodu. Tuto historku jsem posléze s mírně ironickým úsměvem vyprávěl, šlo patrně o jednu z prvních ironií, kterých jsem se v životě dopustil.
Logicky, když se Václav Havel odstěhoval, osobní rozměr ustoupil do pozadí a začal dominovat obraz vůdce opozičního hnutí, symbol revoluce, pádu komunismu a obnovení svobody, jehož jsem (stejně jako ony změny) coby adolescent nadšeně podporoval.
Pochopitelná utopie
Když jsem pár let po převratu začal pracovat v novinách, psával jsem už o Václavu Havlovi kritické články. Dnes by některé z nich působily jurodivě či roztomile útočně, na druhé straně prezidentu Havlovi šla praktická každodenní domácí politika a pohyb v ústavních institucích opravdu jen se střídavými úspěchy.
Nelíbila se mi také jeho kritika západní demokracie a odpor vůči politickému stranictví, přišlo mi to utopické stejně jako jeho odmítání hypermarketů a rohlíků v nich. Avšak v druhé půli jeho prezidentství a po něm, mi začalo zjevně s postupujícím koncem mé legrační mladické zaťatosti docházet, že jeho utopie a snaha o systémovou nápravu jsou při pohledu na nynější stav západní demokracie přinejmenším pochopitelné. A hlavně že bez jeho snílkovství by nebylo ani jeho obdivuhodné odvahy, kterou bez přehánění dodával naději bojovníkům za svobodu po celé planetě.
Kondolenční knihaPošlete smuteční dopis přes iDNES.cz |
A zde přichází moje druhá převažující vzpomínka. Všechny více či méně hnusné režimy, všichni tyrani museli z podstaty nesnášet příběh, jak se prezidentův vězeň svědomí stal sám prezidentem. Četl jsem a slyšel, jak jeho jméno vzývají kritici čínského režimu, barmské tyranie a kubánské diktatury. Jak moc je v cizině mezi vzdělanými lidmi uctívaný. A opět nepřeháním, mě tento jeho věhlas dojal. Viděl jsem natřískanou posluchárnu univerzity v německém Řezně, kde lidé čekali jen na něj. Čekali, i když měl ukrutné zpoždění. To bylo opět něco.
Moje dětství a mládí skončilo
Když tedy dorazila zpráva o jeho smrti, zatrnulo mi. Že se jeho zdraví velice zhoršuje, se vědělo, ale já pořád nějak věřil, že nás překvapí, protože měl vždy tuhý kořínek; že tu bude ještě dalších deset let.
Můj první pocit po přečtení té zprávy byl, že moje dětství a mládí skončilo (a jak jsem se dozvěděl od kolegy z Lidových novin, nebyl jsem v tomto pocitu zdaleka sám).
Můj druhý pocit už byl stručný: Čest Václavu Havlovi!
A že by si tu Nobelovu cenu míru, kterou nedostal, zasloužil mnohem více než jiní laureáti.
