Současný ministr pro místní rozvoj a místopředseda ČSSD může být přitom dokonce lepším předsedou vlády než nedůvěryhodný a bez vizí fungující Stanislav Gross. To však nevyžaduje nijak zvlášť velké umění. Jenže socialisté tím tlačí na vládní výsluní dalšího člověka, který jim žádný vzestup už i tak velmi nízkých volebních preferencí nepřinese.
Paroubkův výběr navíc pouze zapadá do nekonečné série fatálně špatných personálních rozhodnutí sociální demokracie.
Někdejší premiér Vladimír Špidla si například na počátku roku 2003 usmyslel, že na Pražském hradě má sedět jemu blízký sociolog Martin Potůček. Pak ČSSD nakonec do prvního kola prezidentské volby vyslala nevýrazného a pro veřejnost těžko přijatelného Jaroslava Bureše. Myslel někdo ze socialistů tato jména vážně? Vždyť bylo dopředu jasné, že ani jeden z nich nemohl důstojně konkurovat Václavu Klausovi.
Ve druhém kole hradního klání pak část ČSSD popravila „svého“ Miloše Zemana.
Následovala taškařice s (ne)eurokomisařem Milošem Kužvartem. A aby toho nebylo málo, tak socialistickou kandidátku do Evropského parlamentu loni vedl Libor Rouček.
Sice inteligentní, ale postrádající jakékoli charizma. Katastrofální výsledek pro nejsilnější vládní stranu je znám.
Podzimní senátní a krajské volby už byly ve znamení „mistra taktiky“ Stanislava Grosse Upřímného. Výsledek? Ještě větší propad.
V minulých dnech se na scéně na chvilku objevila postava velvyslance Jana Kohouta, který naštěstí (pro něj) zacouval zpátky do Bruselu.
A teď tady máme Jiřího Paroubka, který má vést Špidlovu a Grossovu vládu, bez Špidly a bez Grosse.
Je to pro ČSSD záblesk lepších časů? Přichází doba bez jejího vnitřního rozkladu? Doba, kdy se začnou nuzné preference zvedat? Určitě ne.
Ministr pro místní rozvoj Paroubek je, alespoň zatím, vnímán spíše jako vychloubačný a odměřeně, až téměř arogantně působící politik.
To je tak vše, co veřejnost mohla z jeho dlouholetého angažmá na pražské regionální i celostátní úrovni zaznamenat.
Pro voliče, kteří kdysi sociální demokracii podporovali (a bylo jich poměrně hodně) a dnes ji houfně opouštějí, je to pouze další výzva k pasivní rezistenci směrem k této straně.
Stanislav Gross, pokud vydrží v čele socialistů až do parlamentních voleb, se zřejmě domnívá, že když se nechá ve Strakově akademii nahradit Jiřím Paroubkem, tak se mu podaří vzkřísit volební preference ČSSD. Jenže volit nedůvěryhodného politika se odhodlá jenom málokdo.
Gross i vedení socialistů při výběru Paroubka (alespoň se to tak zdá) zapomínají i na to, že práce premiéra, jeho vnímání veřejností, jeho kroky a rozhodnutí se nakonec vždy odrazí na volebním výsledku strany, jež jej nominovala. Je přitom jedno, zda bude Gross se Sobotkou tahat za oponou za provázky.
Z tohoto pohledu je nominace Paroubka jenom dalším zmateným a slabým tahem ČSSD, který nepovede v parlamentních volbách ke kýženému úspěchu.
Dokonce se zdá, že premiérem v sociální demokracii za současných okolností – těmi jsou nevysvětlené Grossovy aféry, rozklížená strana, nedostatek skutečných osobností i Zemanovo brumlání z Vysočiny – už ani nikdo být nechce. Z obrovské nouze ctnost tak dostala jméno Paroubek.
Rozložení sil na české politické scéně je dnes v podstatě jasné. Vše nahrává ODS, pokud se ta nezblázní.
Za ní se pevně usadili komunisté.
Zda nakonec udrží třetí místo ČSSD, je však otázkou.
Zdecimovaní sociální demokraté to proto chtějí zkusit s Jiřím Paroubkem v horkém křesle premiéra. Tím však vyslali opakovaně voličům vzkaz: Nevolte nás!
