Voda ve vsi se šedesáti obyvateli v noci na úterý během chvíle zbořila třináct domů úplně, další jsou napůl strženy a totálně zaplaveny bahnem. Všichni se shodují: Kdyby protrhli hráz a neptali se rybářů, jejich domy by stály.
V místech, kde ještě v pondělí stála stavení, jsou jen písek, tašky ze střech a kameny ze základů. Lidé nemají ani nejnutnější věci, nemají kam jít a nikdo z nich neví co dál. Metly, které podobná katastrofa zasáhla asi před sto lety, se staly jihočeskými Troubkami.
Ještě včera dopoledne zůstali Metelští sami, a pomoc ne a ne přijít. "Nikdo o nás nemá zájem. Zatím tu nebyli ani záchranáři," říká Eva Peková z Prahy, která měla v Metlách chalupu. Zůstaly jí jen obvodové zdi a její sen, že se sem na důchod přestěhuje, se zcela rozplynul.
Vesnice je téměř srovnána se zemí, ale soudržnost v neštěstí tu funguje. Každý, komu zůstala alespoň část stavení a ošacení, jídlo a podobně, jej nosí těm, kteří už nemají kromě oblečení na sobě a dokladů vůbec nic. "Všechno, co tady najdeme a nebude zničené, ti, Jaruško, dám. Pro mě to nemá cenu, ale tobě to pomůže," říká Eva Peková a sahá do domu do zcela zabahněné poličky pro talíře a hrnečky.
Vodou pokořená a zničená obec se také stala magnetem pro zloděje - hned večer se objevily první případy rabování. Podle obyvatel se lidé brodili bahnem a vyhrabávali věci, které odnesla voda. "Nebyli to lidé z obce. Tihle byli cizí a nosili veškeré věci směrem k lesu," kroutí hlavou další obyvatelka Marie Skuhravá. Ta bydlí na kopci, a tak její dům voda zasáhla jen nepatrně.
V Metlách už nikdo z lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou, znovu začínat nechce. "Tady postavíme tak pomník, že tu byla vesnice," říká Jarmila Kondelíková a znovu se jí do očí hrnou slzy. A pokračuje: "Ještě dneska nevěřím, že bychom mohli dopadnout jako v Troubkách.
"Měli jsme hráz překopat rovnou. Vyplavilo by to domy, ale zůstaly by stát," dodává na troskách svého domu Richard Slezák. Polovina jeho domu sice ještě stojí, ale jak sám říká, může jej jen zbourat. "Jsem na nervy," říká jedenapadesátiletý Slezák a v jeho očích jsou slzy. Kde lidé vezmou peníze na nové bydlení, neví. "Když jsem si manžela brala, měl v peněžence tři sta. Teď je má taky," dodala Kondelíková a znovu se rozbrečela.
Z osmi tisíc měsíčně, pětačtyřiceti lety na krku a dvěma dětmi na škole neví, jak vůbec bude znovu začínat a kde.
