Nejraději bych onu záležitost vynechal úplně, kdyby mne k psaní nedonutila početně malá, ale vlivná skupina mudrlantů, kteří tvrdí, že černá je bílá. Tedy že systém tuzemské péče o umírající, zvláště sektor léčeben dlouhodobě nemocných (eldéenek), je vcelku dobrý a rýpat se v něm je senzacechtivé.
Jako exemplární příklad použiji jednoho z nejmocnějších lidí v zemi, premiéra Mirka Topolánka. Ten velice zlehčil otřesné zážitky, které redaktor MF DNES získal v jedné léčebně, kde ho zaměstnali coby sanitáře. - čtěte Za zdmi LDN je pacient nula, zjistil reportér MF DNES
Pominu, že premiér, jak vyplývá z jeho výroku, viděl za testem spiknutí proti majestátu a ministrovi, tedy Julínkovi. Zajisté, nepřátelé se skrývají všude – lhostejno, že sám ministr Julínek metodu, jakou se situace v eldéence popsala, ocenil.
Topolánek však rovněž říká, že takových "ústavů navštívil asi padesát nebo sto" a poměry jsou tam lepší než dřív.
Dobře, zajímalo by mě tedy, kdy zmíněné návštěvy podnikl. Ono totiž vydávat zkušenosti známé celebrity za všeobecně platnou realitu může být ošidné.
Přicestoval snad Topolánek do oněch "ústavů" v převleku? Vždyť premiérem je téměř dva roky a šéfem ODS skoro šest let. To si myslí, že se k němu v "ústavech" chovali stejně jako k neznámému člověku z ulice?
Mám tedy návrh pro všechny, kdo v novinách píší a vykřikují, že péče o staré nemocné a umírající lidi je v Česku víceméně v pořádku.
Zkuste zjistit, nikoli pod svým jménem, ale coby fiktivní obyčejní Nováci, jaké máte možnosti v následující situaci: váš blízký trpí nevyléčitelnou nemocí mozku, umírá, nehýbe se, nemluví, ale kdy zemře, ví – jak už to u těchto nemocí bývá – jen Bůh. (Není to prosím extrémní případ, Alzheimerovou chorobou a dalšími typy demence u nás trpí asi 130 tisíc lidí.)
Chcete se o nemocného starat doma? Ano, jde to, pokud nečelíte chorobě v pokročilém stádiu a těšíte se luxusu početnější rodiny, jejíž členové se u nemocného střídají. Uspokojivou pomoc od státu však nečekejte. Dostanete maximálně jedenáct tisíc, ty i s důchodem nemocného obvykle kryjí pouhou část nákladů na intenzivnější domácí péči s ošetřovatelkou.
A co když jste sám a musíte chodit do práce? Nebo už prostě neuzvednete nemocného a neposadíte ho na záchod?
Pak nejspíše nastane potíž. Můžete mít štěstí na skvělého lékaře či na výjimečně osvícenou obec, která se o tyto lidi stará. V opačném případě si připravte třicet tisíc měsíčně na soukromé sanatorium. Nebo se probojujte do eldéenky, kde jsou poměry většinou špatné nebo horší, jak to popsal kolega ve zmíněném testu.
Zdůrazňuji, situace v eldéenkách je kouskem celého průšvihu, nemohou za něj primárně lékaři ani sestry, ale systém. Topolánek zde nyní nese politickou odpovědnost, ale do svědomí by měli zásadně hrábnout všichni jeho předchůdci od Klause po Paroubka.
Jen ať nikdo neříká, že se problém zveličuje. Není to pravda.
