U mohutného betonového mola korsického námořního přístavu se houpe impozantní trajekt. Kolona aut právě najíždí na jeho palubu. Naloďuje se i žena se dvěma psy. Když za pár hodin trajekt zakotví v cílovém přístavu ve Francii, posádka nalezne již jen osamocený vůz, dva psy a ženiny doklady. Je rok 2011 a od té chvíle české ministerstvo zahraničí ženu eviduje jako pohřešovanou. Jde totiž o Češku.
Do statistik ministerstva za loňský rok přibylo dalších osmnáct ve světě ztracených Čechů. S rokem 2012 je to nejvyšší číslo za posledních několik let. „Od roku 2001 evidujeme celkem 166 pohřešovaných občanů České republiky. Pětatřicet případů je stále otevřených,“ uvádí mluvčí resortu Zuzana Chrištofová.
Poslední vzkaz z Pamíru
Češi nejčastěji „mizí“ v sousedním Rakousku, pak ve Francii, Spojených státech, Turecku a Velké Británii. V mnoha případech se naštěstí později zjistí, že pohřešovaný Čech se pouze pohyboval v oblasti, kde není signál mobilního telefonu. Například v Barmě, Nepálu a dalších asijských zemích.
Ministerstvo upozorňuje, že lidé, kteří se vydávají na treky do odlehlých horských oblastí, nejsou často vybaveni satelitním telefonem, aby si v případě nouze mohli přivolat pomoc či informovat rodinu o změně plánů. Když se pak delší dobu neozývají, vyděšená rodina zalarmuje policii. Častokrát naštěstí zbytečně.
„Několik dosud pohřešovaných Čechů jsou horolezci, kteří se nevrátili z výstupu a jejichž těla se nikdy nepodařilo nalézt,“ doplňuje Chrištofová. To je i případ českého horolezce, po němž se v roce 2013 slehla zem ve třetím nejvyšším pohoří světa, Pamíru.
Vedle horolezců je v evidenci pohřešovaných mnoho vysokohorských turistů. Z toho lze usuzovat, že v nebezpečné přírodě zahynuli, ale jejich těla se dosud nenalezla.
Dramatický únos v poušti
V dalších případech je však prokázáno, či místní policie to alespoň předpokládá, že „ztraceného“ Čecha někdo unesl, nebo dokonce zavraždil.
Mediálně známý je případ devětačtyřicetiletého kuchaře z Velkého Meziříčí, kterého loňského 6. března společně s dalšími osmi zaměstnanci maltské firmy Value Added Oilfield Services odvlekli únosci z ropného pole Ghaní v Libyi (psali jsme zde). Jeho únos mají s největší pravděpodobností na svědomí ozbrojenci z teroristické organizace Islámský stát. Po muži Česko i ostatní státy stále marně pátrají.
Dodnes je rovněž neznámý osud tří studentů, kteří před patnácti lety zmizeli v severní Albánii.
Policie v roce 2009 prověřovala verzi, že se dvě dívky a jeden mladík stali oběťmi vraždy a ilegálního obchodu s lidskými orgány. Podle srbského prokurátora unášeli Albánci na sklonku milénia v dobách balkánské války v Kosovu lidi, vraždili je a jejich orgány prodávali na Západ. Údajně tak zemřely až tři stovky lidí (více o případu zde).
A prokurátor tehdy zmínil, že mezi nimi byli právě i tři čeští studenti. Ovšem tuto spekulaci se nikdy nepodařilo věrohodně potvrdit. Navíc čeští diplomaté se vždycky víc přikláněli k verzi, že studenti se propadli do některé propasti v tamní krasové oblasti.
Snad alespoň nalézt tělo
Obecně lze říci, že se Češi v zahraničí „ztrácejí“ více, než tomu bylo dejme tomu před dvaceti lety. V databázi pohřešovaných totiž končí i ti, kteří prostě jen v klidu žijí v zahraničí a ani rodina, ani úřady o tom nevědí. Pouze je známo, že z Česka odcestovali. Zkrátka je dnes snadnější začít nový život někde v cizině. K cestování po Evropě stačí jen občanský průkaz, otevřel se pracovní trh v jiných zemích, a navíc cestování je levnější.
„Pátrání po našich pohřešovaných občanech primárně probíhá cestou mezinárodní policejní spolupráce. Česká policie cestou Europolu či Interpolu iniciuje vyhlášení pátrání v zahraničí. V některých případech se z iniciativy rodiny do hledání zapojili i čeští odborníci,“ vysvětluje Chrištofová.
V databázi ministerstva zahraničí je v současnosti pětatřicet pohřešovaných Čechů. Jejich jména v ní budou zanesena až do okamžiku, kdy je policisté či úřady naleznou. Nebo alespoň jejich tělo.
