Ani ostudy se obávat nemusí, nikdo se jich už neštítí. Byli jsme důstojníci, sloužili jsme státu, byla taková doba, usmívají se.
Pokud nejsou tajnými policisty dodnes, odešli do civilu s velkým odstupným, s náhradami - s mnohokrát větším odškodněním než jejich oběti, političtí vězni. Statisíce lidí změnily povolání bez náhrady.
Proč právě estébáky odškodnil stát nejvíc ze všech - za to, že už nemohou estébáky být? To je největší záhada moderní doby.
Důstojníci StB, socialistický druh gestapa, jsou nad vším, nad vinou i trestem, nad hříchem. Plují nad všemi s nevinností ničemů.
Slovo ničema může čtenáři přijít příkré, vždyť to byli policisti. Ale o tom právě je tento text: členové StB byli ničemové. Dnes už nejsou. Kdo z nich to potřebuje, dostane od úřadů vysvědčení zachovalosti: nic neudělal.
Místo nich, aby nám to nebylo líto a pocit spravedlnosti tolik netrpěl, dostali jsme onačejší kořist: jejich agenturní síť. Neboli síť fízlů, donašečů, udavačů. Síť lidí zlomených, zlých, ustrašených, neškodných i škodlivých. Ohromně pestrou všehochuť lidských tragédií.
Zde se sekají hlavy hlava nehlava. Nikdo z nich nemá šanci na očistu, ale i nejhoršímu darebákovi tu očistu rád vystaví soud. Co udavačů už na nás mává očistným rozsudkem.
Sladký život estébáků je velkou metaforou naší pomatené doby. Kdo chce držet život za pačesy, zapamatuje si: nebuď fízlem, buď estébákem. Tak se nad životem vyhrává.
Jednou se dožijeme nejhoršího. Řeknou nám: Estébáci byli čestní, protože své práci věřili. Zato jejich oběti, to byly, panečku, zrůdy!
