Předně, je to její cena a její peníze. Má právo je přidělit tomu, koho sama vybere.
Ale co je na této volbě nejpodstatnější: dobře, že to někoho vůbec napadlo. OSN, to jsou vlastně dvě organizace. V televizi vídáme tu první: neproduktivní diplomaty v New Yorku, jak mluví a mluví a ničemu příliš nepomohou.
Není to tak vždy a zcela, ale nechme tento obraz být. Druhá tvář OSN je mnohem zajímavější. Nebývá vidět v televizi. Jsou to tisíce pracovníků, kteří očkují nemocné ve Rwandě, jsou pozorovateli v místech konfliktů, krmí oběti hladomoru v Súdánu.
Nebýt jich, umřely by statisíce. To je také OSN: pracovníci, kteří působí v terénu a občas tam umírají, když je skosí nemoc nebo kulka. Berme to tak, že Nobelovu cenu dostali tito lidé. A řekněme, že ji také dostala i OSN.
Neboť to není jen organizace, ale také idea. Za to, že není vždy naplněna, nemohou Spojené národy, ale členové. Dlouho si z OSN dělali bitevní pole. Ještě nyní, kdy se situace zlepšuje - lví podíl má na tom Kofi Annan -, můžeme vidět, jak snadno se OSN stává zajatcem zájmů členských zemí.
Lze namítnout, že OSN stále není zralá na tak vysokou poctu. A je to pravda. Ale třeba její nominace něco vypovídá o deficitu možných jiných laureátů. Vypovídá tím něco o současném světě. Rozhlédněte se kolem: byl tady lepší kandidát?
