Stejně jako jsme před zahájením slyšeli, jak to bude špatné a ničemu to nepomůže, uslyšíme teď ještě pár dní přesně totéž, jen v minulém čase. A jak jste si mysleli, že to mohlo dopadnout?
Čekali jste, že při závěrečném ceremoniálu se čínský prezident rozpláče a řekne, že od doběhu maratonu už budou Číňané dodržovat lidská práva? Opravdu jste věřili, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se?
Jenže život mnohem víc vystihuje to druhé olympijské heslo: rychleji, výše, silněji. Čína to pochopila dobře. A my vlastně taky, proto se teď tak ošíváme. Jeden svět, jeden sen, znělo trochu bondovsky heslo her.
Ano, jeden svět, ale oslněný Čínou, která olympiádu využila k tomu, aby poukázala na svoji velikost. Pokud chce někdo věřit, že jedenapadesát zlatých a alespoň na povrchu bezchybně zorganizovaná olympiáda má moc přepsat dějiny světa, může teď kulit oči.
Jenže Čína by byla stejná i bez olympiády. A olympiáda to teď schytává: bylo to příliš velké až k neolympijskosti a – ta hanba! – Čínu to nezměnilo. Jako by olympiáda byla OSN, Amnesty International, Komenský a Superman dohromady. Beránek boží, který za nás snímá naše hříchy.
Myšlenka, že olympiáda je ztělesněním toho nejlepšího a udělá z nás anděly, je však už dávno zdiskreditovaná fantazie. Olympiáda je jen cirkus. Proto většina lidí tohle všechno, o čem hovoří politici a komentátoři, nevnímala.
Olympiády byly vlastně dvě: ta pro politiky, kteří viděli ohňostroj jako vyjádření síly, a ta pro lidi u televizí, pro něž byl jen barevnou předehrou před strhující sportovní podívanou.
Víme, že v Číně zavírají oponenty režimu (nejbizarnější případ se týká dvou sedmdesátiletých žen potrestaných za to, že žádaly o povolení demonstrovat, jelikož je stát málo odškodnil za vyvlastnění pozemků potřebných snad pro olympiádu), že se tam s lidmi opravdu nemažou, ale jakmile začalo soutěžení, strhlo nás kouzlo sportu, soupeření, ladného pohybu i bitvy.
Pro Čínu byla olympiáda demonstrací její nové moci, pro zbytek světa to byl sport. Neházejme však vinu na olympiádu. Nemůže za to, jaká je Čína a jaký je svět. Hodně z předchozích her, i těch zdánlivě bezúhonných, nebylo bez škraloupu.
V Londýně 1948 stavěli sportoviště němečtí zajatci, hry v Mexiku nezastavilo masové vraždění před začátkem, v Mnichově se zabíjelo přímo v průběhu her a pak se jelo dál, v Los Angeles byl smog a Salt Lake City neslo stigma korupce. Opravdu se nemusíme tvářit, že máme za sebou ty nejhorší dva týdny od Atén 1896.
A teď ještě trochu českého breku: tyhle hry byly tak velké, že malé země už nemají naději. Teď už bude megalomanie normou, a tak Praha nemá šanci, začíná se říkat. Pro Čechy je to špatná i dobrá zpráva, záleží na tom, na které straně stojí. Má jednu vadu: nemá žádnou hodnotu.
Přirozenou reakcí na čínskou megalomanii může být touha po skromné, umírněné olympiádě a pak mají šanci i ti malí a chudší. Svět také může po čínském strojovém perfekcionismu zatoužit po troše fušerství... Ale dnes nikdo nemůže vědět, jak to bude. Stejně jako zatím nelze říkat, že olympiáda Čínu ještě víc zkazila nebo trochu polepšila. Viděli jsme jen, že tahle země vyběhla z bloků, a to s pěknou vervou.
