V obci se jezdilo sedmdesát, na dálnici sto padesát. Je pravda, že na rovných úsecích obyčejných silnic se někdy vyšplhala smluvní rychlost až na devadesát plus třicet.
Této tiché dohodě, kterou dodržovali řidiči i policisté (krom "ubohých plžů", kteří brzdili dopravu nechutným dodržováním předpisů), učinil nový zákon přítrž.
I za překročení rychlosti o jeden kilometr a za to, když nadýcháte setinu promile alkoholu, vám hrozí podle jeho inkviziční litery tisícové pokuty, trestné body, ba ztráta řidičského oprávnění.
Od tiché dohody, která přála pirátům a poškozovala slušné řidiče, jsme se veletočem dostali k jinému nesmyslu. I superslušní mohou být krutě trestáni za něco, co nejenže nikoho neohrožuje, ale podle zdravého rozumu není ani stínem přestupku.
Nemluvě o tom, že ani radary, ani dýchací trubičky nejsou přesné. Zatímco nulová tolerance k alkoholu, jakkoliv absurdní, je zdejším folklorem, u rychlosti se už objevuje snaha o "novou smlouvu".
Policisté, zejména městští, se dohadují, zda povolí tři kilometry navíc, pět, či dokonce deset procent z rychlosti. Ubohý řidič ví jen tolik, že v Ústí se smí něco jiného než například v Kardašově Řečici.
Po pravdě řečeno, země, kde jsou obecní strážníci licencovanými vykladači zákona, příliš v pořádku není. Silniční zákon se nemá rychlou jehlou měnit, když zatím funguje. Ale na toleranci zákonodárci jen zapomněli – musí to tedy napravit.
