Dokumentarista Pavel Koutecký začal materiály k filmu sbírat už v roce 1992, kdy ještě nebylo jisté, zda bude Havel opět prezidentem. Během následujících více než dvanácti let pak točil všechny důležité i méně důležité momenty z Havlova života.
Média by mu za takové záběry v té době utrhla ruce. Však také musela být na počátku spolupráce jasná dohoda, že se neodvysílají, dokud Havel neopustí prezidentskou funkci. "Havel si uvědomoval rozdíl mezi tím, jak o něm denně informují média v rychlém zpravodajství, a mezi zaznamenáváním do archivu, které může být otevřenější, protože už neovlivní chod politiky," řekla producentka filmu Jarmila Poláková.
Diváci tak mohou být po letech svědky okamžiků, kterým bylo přítomno jen pár nejbližších. Koutecký byl u toho, když se Havel připravoval na svůj první projev po zvolení prezidentem, při chvílích loučení s jeho první ženou Olgou, stejně jako na Havlově svatbě s herečkou Dagmar Veškrnovou.
Zeman naléhá, ale neuspěje
Neúprosná kamera ale zaznamenává i klíčové okamžiky politických jednání či soukromých schůzek prezidenta s představiteli politických stran. "Je potřeba ukázat pevnou ruku," naléhá na Havla například bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman těsně po volbách v červnu 1996. Snaží se prezidenta přemluvit, aby neposlouchal Václava Klause.
Havel je nervózní, mlčí. Vysvětluje, že se musí s Klausem poradit, jinak by to byl podraz. Zeman to ještě chvíli zkouší, ale nepochodí. Raději poprosí o další becherovku.
Zeman byl také jediný, kterému přítomnost kamery nevadila. Václav Klaus se naopak natáčet nikdy nechtěl. Přesto je film plný záběrů, ze kterých je patrné, jak složitý vztah mezi oběma Václavy je.
Zatímco jeden záběr ukazuje exprezidenta, jak starostlivě odstraňuje smítka z Klausova obleku, v jiné, o rok mladší scéně, si už Havel na tehdejšího premiéra stěžuje. Prý je hulvátský a on se tedy k němu bude chovat alespoň z desetiny stejně.
"Klukovské" špičkování
Svým poradcům například vypráví, jak nepozval Klause na setkání s Billem Clintonem. "Klaus mi říkal: Ty jsi prý pozval Clintona do Reduty. A to víš, že já jsem celý život chodil do Reduty na jazz? Čekal, že ho pozvu, aby šel s námi. A teď si představte, že já překonal svou přirozenou zdvořilost a mlčel jsem. Nepozval jsem ho." Další záběry jsou skvělou, i když předpokládanou pointou - v klubu Reduta tleská výbornému Clintonovu sólu Havel a vedle u stolu i Klaus.
Po volbách v roce 1996 si zase Havel smutně povzdychne, jak by se mu mnohem lépe spolupracovalo s tehdejším předsedou lidovců Josefem Luxem. "Nebylo by špatný, kdyby byl Lux předsedou vlády, protože se s ním daleko líp jedná než s Klausem."
V jiném záběru si pohrává s myšlenkou, že by premiéři měli mít, podobně jako prezidenti, jen dvě volební období. "A proč ne? On (Klaus) si myslí, že bude vládnout do konce svých dnů," říká Havel.
Budu ukazovat ušmudlané fotky
Klaus nakonec skutečně vládl jen dvě volební období. O tom, jak to druhé skončilo, odvysílala nedávno Česká televize dokument Papírový atentát (více zde). Tehdy byl Havel na chvíli vítězem a Klaus poraženým. O pět let později je vše jinak a Klaus střídá Havla v jeho funkci.
Havel si tehdy na jaře 2003 zmateně balí věci do krabic. "Tady je růženec od papeže a tady... to asi patří státu, ne? To je státní pečeť, ježišmarja!" směje se.
Svůj odchod bere s humorem. Už po zvolení do čela státu v roce 1998 byl z politiky unavený. "To mi byl čert dlužen," komentoval tehdy své zvolení.
I proto nyní svým přátelům pobaveně líčí své další plány po odchodu z Hradu. "Budu furt sedět v hospodách kolem tý Voršilský. Taková moje vize je, že budu mít v kapse ušmudlaný fotky, s kým jsem se vším znal, se Stallonem a Schwarzeneggerem, a oni mně za to dají panáka." - více zde
