Na celém případu je nechutné, že se management rozhodl bezostyšně vydírat vládu a předložil své požadavky. Buď stát podniku pomůže, nebo zařízení vyvezeme a Česko bude mít ostudu.
Aby své požadavky podnik zlidštil, poukazuje na možné propouštění v případě neuskutečněné íránské dodávky. Pokud podnik produkuje výrobky, s nimiž se není schopen prosadit na standardních trzích, je stejně jen otázkou času, než bude nucen výrazně změnit své zaměření, počet zaměstnanců, nebo ukončit svou činnost konkurzem.
Vláda odmítla zveřejnit konkrétní postup, jakým podniku pomůže. V každém případě se pod slovem pomoc skrývá podezření, že to bude na úkor peněženek daňových poplatníků. Místo toho by se měla rozhodně ohradit vůči vyděračskému tónu přicházejícímu z milevských lesů.
Stát má řadu dalších nástrojů, kterými může vedení podniku a jeho majitele přimět k rozumu.
To by ovšem nesměl vycítit svou šanci ministr Grégr, posedlý ve věku informačních technologií budováním těžkého průmyslu a vrážením peněz daňových poplatníků do neefektivních firem. Ovšem od studenta sovětského plánovaného hospodářství můžeme jen těžko čekat něco lepšího.
