Užíváte si to?
Nevím, zda i po deseti letech doceňujeme, jak významným okamžikem pro bezpečnost republiky bylo naše přijetí do Aliance. I proto moc ráda vyznamenám Madeleine Albrightovou, která u našeho přijetí do NATO byla.
Jak naši spojenci vnímají malé, ale přece jen stále výkonnější vojsko?
Jen bych ráda připomněla, že na počet obyvatel není naše přítomnost v zahraničních misích nijak zanedbatelná. Když se pak jeden z velících generálů USA vracel z Afghánistánu domů, velmi si pochvaloval profesionalitu našich vojáků. To mi udělalo moc velkou radost. Nikdy v minulosti nebyla naše země tak chráněná jako je dnes v Alianci.
Jak se změnila armáda za těch deset let?
Srovnejte si tehdejší armádu s dneškem. Ten pokrok srovnat ani nejde. Vojsko bývalé Varšavské smlouvy se změnilo v respektovaný sbor NATO. V Afghánistánu či v Kosovu působí stovky vojáků, za které se nemusíme stydět a kteří se těší respektu aliančních partnerů. Jen si vzpomeňme na to, co bylo před deseti lety. Byla snad tehdy myslitelná účast Čechů na společných akcích proti teroristům? To, co bylo tehdy naprosté sci-fi, je dnes realitou.
Abychom pro samou slávu z výročí neopomenuli fakt, že nově bylo obviněno 18 úředníků ministerstva obrany a podnikatelů ze zločinného spolčení. Dalších 33 pak z podvodů. A to nemluvím o aféře s černými fondy na generálním štábu, z nichž si důstojníci kupovali luxusní dary.
Tento resort je často světem sám pro sebe. Někteří lidé si tu proto mysleli, že jsou nepostižitelní. Že pravidla, která platí mimo tento uzavřený svět, tady najednou neplatí.
Překvapily vás tyto aféry?
Všechny tyto kauzy jsou pro armádu i ministerstvo velmi nepříjemné. Přesto ale mluvíme o jednotlivcích s opovrženíhodnými motivy. V armádě pracují tisíce poctivých lidí, které tyto skandály pobuřují stejně jako veřejnost. Tito vojáci jsou pravou tváří armády, a ne ti korupčníci.
Ale k vaší otázce: kdybych jen tušila, do čeho s příchodem na ministerstvo jdu, tak by moje chuť a odvaha výrazně poklesla. Hned v prvních měsících jsem byla s těmito aférami konfrontována. Připadala jsem si jako v mafiánském filmu. Šokovalo mne, že se v tomto resortu s tak vysokým stupněm organizovanosti kradlo.
A jak bojujete s korupcí dnes?
Čistotu všech armádních obchodů neustále prověřujeme. A stejně tak se o to snaží i náčelník generálního štábu Vlastimil Picek. Oba chceme, aby se za naší éry podobné korupční skandály neodehrávaly. Nicméně armádní prostředí je obrovské a obrovské bývá i pokušení.
Malou poznámku: snad si nemyslíte, že za totality tu byly jen samé holubičky bílé s čistým svědomím. Skandály se tutlaly a média měla pořádný náhubek.
V elitních jednotkách armády se objevilo i několik neonacistů. Co s nimi hodláte dělat?
Co by? V armádě nemají co pohledávat.
Ale trvalo to poněkud dlouho, než jste se jich začali zbavovat.
Velmi mne mrzí taková ta armádní tendence k setrvačnosti a zkostnatělosti. Když jsme tedy identifikovali několik neonacistů, naprosto jsem nechápala názory: Když už je tu máme a jsme na ně zvyklí, tak nebudeme moc uvažovat, co bychom s nimi mohli podniknout.
Nařídila jsem tedy, aby vojáci podepisovali čestné prohlášení, kde jasně sdělí, že nepatří k extremistickým hnutím. A když svůj slib poruší, je to už důvod, abychom je okamžitě propustili. Jenomže nám to trvalo opravdu dlouho. Na můj opakovaný dotaz nebyl ještě můj pokyn splněn, a když se to nakonec přece jen uzavřelo, tak nařízení platilo jen pro nové vojáky.
Tato tendence jet v zajetých kolejích a moc o své práci nepřemýšlet mě vyvádí z míry. Jakkoliv své personalisty ani náhodou nepodezírám, že chrání neonacisty, kteří se vetřeli do armády.
Jedno ale musím uznat. Z armádními tématy netknuté civilistky se stal rovnocenný partner generálů.
Za tím je spousta dřiny. Ráda přijímám výzvy. Ještě větší výzvou ale pro mne je, když se mne někdo snaží zpochybnit či vyhodit ze sedla. Sesedám, až když chci já.
A už se vás někdo pokoušel sesadit?
Takové pokusy probíhají skrytě nonstop. Ale to k tomu už, bohužel, patří. Když jste nahoře, musíte počítat s tím, že tam pořádně fouká.
A konkrétněji?
Ne vše, co vím, mohu říct. Snad jen to, že často jde o zkoušku síly osobnosti. A já se nehodlám vzdát.
Čelíte opozici, která vám vyčítá, že armáda ztratila bojeschopnost. Že už se sama neubrání. Jak to s obranyschopností české armády je?
Jen připomenu, co byla Varšavské smlouva: šlo o organizaci pod diktátem Moskvy. O armádě se tedy nerozhodovalo v Praze, ale v Kremlu. A přesto, že dnes už nemáme čtvrtmilionové vojsko, nikdy v minulosti jsme nebyli tak chráněni. Když se ocitneme v potížích, naši spojenci nám pomohou. A totéž se čeká od nás.
Proto mne fascinují názory vlivných opozičních politiků: Když to lidé nechtějí, tak holt armádu nikam nevyšleme. Tohle jsou pokusy, jak udělat z Česka černého pasažéra: vy nás chraňte, no a my si to vůči vám ještě rozmyslíme.
Už si generálové zvykli na to, že jim velí žena? Lidé to možná vnímají jako největší změnu, která armádu za deset let členství Česka v Alianci potkala.
V zemi, kde za totality byli ministři obrany jen generálové, to nepochybně vidět je. Ale největší změna? Tak to určitě není. Těžko říct, zda bylo pro vojáky obtížnější si zvykat na ministra-civilistu či ministryni-civilistku. Neřeším to. Nikdo se mi viditelně neprotiví. Je to ale spíše otázka pro vojáky.
V kolika zemích NATO vlastně velí ženy generálům?
V Norsku, Slovinsku, Litvě, Španělsku, no a v Česku. Snad jsem na žádnou z dam nezapomněla.
