Ministr pro lidská práva Michael Kocáb.

Ministr pro lidská práva Michael Kocáb. | foto: Jan Zátorský, MAFRA

„Nepochopený“ ministr Kocáb: Třeba přijde nabídka, abych se vrátil

  • 1042
Michael Kocáb jako ministr po více než roce končí. Nikde nekandiduje, žádná ze stran ho neoslovila. Těším se na odpočinek a hraní s Pražským Výběrem, říká. Se svou politickou kariérou, která s přestávkami trvá od roku 1989, je spokojen. "Těžko se hledá úkol, který jsem si předsevzal a nesplnil," říká v rozhovoru pro iDNES.cz. Připouští však, že si úkolů možná dal málo.

"Vůbec mne neděsí, že nebudu ministrem. Těším se, až si odpočinu. Mám takovou časovou klaustrofobii, nemám před sebou žádné světýlko, abych se nadechl," přiznal ministr pro lidská práva a menšiny.

Podle něho se tento nepopulární post nesetkává s pochopením majoritní společnosti. "Prošel jsem velkým propadem, kdy jsem měl podporu nějakých pěti procent obyvatel, dnes jsem se dostal zpátky na nějaké čtvrté místo mezi členy vlády," ohlíží se.

Umíte si představit, že byste ve funkci ministra pokračoval?
Třeba přijde nabídka, abych se vrátil. Ne proto, že bych byl lepší než jakýkoli můj nástupce, to ani náhodou. Je to ale úřad, kde se nedá získat, jen ztratit. Tady nikdo nemůže získat žádnou popularitu, žádné ostruhy, proto se o tento post nikdo nikdy nebude rvát. Je to ale krásná a důležitá práce, mám ji opravdu rád.

Co přijde, když nyní v politice skončíte?
Když jsem v roce 1991 po odchodu sovětských vojsk odcházel z Federálního shromáždění, měl jsem pocit velké prázdnoty. Byl jsem rozjetý. Zároveň jsem ale muzikant, mám se k čemu vrátit. Tentokrát ten pocit mít nebudu, protože před sebou strkám novou práci s Výběrem. Všichni už na to čekají.

Michael Kocáb při koncertu skupiny Pražský výběr v Olomouci v roce 2004.

Vrátil byste se do politiky, kdyby vás oslovila nějaká jiná strana než zelení?
Ne, ne. Je to otázka loajality. Zelení mě oslovili, vyjádřili mi důvěru, prosadili mě do dvou vlád. Přece se jim neodvděčím tím, že se od nich odvrátím, když teď mají potíže. To by bylo nesolidní. Budu je podporovat pro tyto volby. Mám pocit, že je to tak správně.

Budou mi chybět lidé z barevného ministerstva

Funkci jste přebíral od Džamily Stehlíkové. Pokračoval jste v její práci, nebo jste musel změnit některá pravidla?
Navázal jsem na její agendu. Jen agentura pro sociální začleňování byla při mém příchodu v potížích, vyměnili jsme ředitele, pracovali na zákoně o agentuře. Teď se agentura začíná projevovat aktivně. V roce 2012, nejpozději 2013, bychom měli mít zapojených až sto padesát měst. Paní ministryni také gratuluji k personální politice na ministerstvu. Hraje to tady všemi barvami. Spolupracujeme s lidmi všech možných menšin, barev, máme tady zdravotně postižené, homosexuály, lidi z ciziny, mulatku, Romy. Diverzita na pracovišti tak, jak ji doporučujeme ve svých materiálech. Kolektiv je velmi zajímavý a bude se mi těžko opouštět.

Co se vám ve funkci ministra pro menšiny povedlo?
Jedním ze základních úkolů bylo schválení antidiskriminačního zákona, to byla bolest naší legislativy. Po schválení jsem si oddechl, bez jeho prosazení bych z vlády odcházel těžko. Důležité také bylo vytvoření dvou pietních míst romského holokaustu, Letů a Hodonína. Podařilo se mi zasáhnout do shromažďovacího zákona, municipality mají o něco víc času, aby odmítly extremistické manifestace. S ministrem Pecinou jsme si hned na začátku řekli, že urychlíme a tentokrát dobře zpracujeme podnět pro správní soud ohledně zákazu Dělnické strany. Je toho mnoho.

Michael Kocáb (první zprava) jako ministr pro lidská práva ve vládě Mirka Topolánka. (23. ledna 2009)

Je možné s extremisty vyjednávat?
Shodou okolností se u mě krátce poté objednal zástupce Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kterého snad historicky žádný český ministr nepřijal. Přijal jsem je i proto, abych je zmobilizoval. Navrhl jsem jim, aby se s námi symbolicky zapojili do lidského řetězu proti extremismu. Že by stáli před synagogami s námi, drželi se za ruce a chránili je proti neonacistům. Považoval jsem to za nereálný požadavek a představte si, že to částečně udělali. Už za dva nebo tři dny jsem dostal dopis, ve kterém oceňují zákaz Dělnické strany a obrací svůj hlas proti nárůstu extremismu v Evropě. To je povzbuzující.

Vítkov lidi probudil, ale „anticigánismus“ zůstává

Který z negativních projevů vůči menšinám nebo obecně odlišnosti považujete za nejnebezpečnější?
Nejnebezpečnější byl útok extrémistů na romskou rodinu ve Vítkově. Větší četnost takových jevů by nás přenesla do 30 a 40. let minulého století. Díkybohu nás částečně probudil. Reakce naší veřejnosti na Vítkov mě naplnila nadějí. Velmi nebezpečná je ovšem plíživá xenofobie vůči romské komunitě, která budeme překonávat obtížněji než exces typu Vítkov. To je běh na dlouhou trať. Podložím k Vítkovu je právě "anticigánismus", který nelze jednoduše označit za rasismus. Třeba Vietnamce přijímají naši lidi daleko přívětivěji.

MICHAEL KOCÁB

Narodil se v roce 1954 v Praze v rodině evangelického faráře a psycholožky. V roce 1977 založil skupinu Pražský výběr. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum. Od prosince téhož roku byl poslancem Federálního shromáždění, v roce 1990 znovu zvolen poslancem. Jako hlavní úkol si určil odsun sovětských vojsk z naší republiky, po jejich odchodu opouští FS. V letech 1993 až 2003 působil jako externí poradce prezidenta Václava Havla. V roce 2008 neúspěšně kandidoval za zelené do Senátu, o rok později se na návrh Strany zelených stal ministrem pro lidská práva a menšiny. Od loňska pokračoval ve funkci v úřednické vládě Jana Fischera.

Která z menšin nebo obecně skupin lidí je podle vás nejzranitelnější?
Děti. Zároveň jsou ale nejvíce chráněné dospělými, kteří je milují. Tam, kde se ovšem dítě stane bezprizorním, je nejzranitelnějším. Třeba v oblasti šikany, kdy to dítě nikomu neřekne. Velmi zranitelní jsou také senioři. Nejzranitelnější ve smyslu ostrakizace, kde těžko mobilizujete každý vstřícný hlas, to pak je romská komunita.

Proč zrovna pro Romy většinová společnost nemá pochopení?
Naučili jsme se přijímat svobodu a užíváme si jí víc, než bychom měli. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, na to občas zapomínáme. Za hranicí vlastní svobody je pásmo tolerance. To už nám jde hůř, ale uvědomujeme si jeho význam. Čeho se nám nedostává je schopnost empatie. Až ta nám opravdu pomůže. Schopnost autenticky se vcítit do problému druhého a nazírat ho jeho pohledem. K empatii vede výchova, je to zvláštní sociální citlivost. Třeba v případě nezaměstnaných Romů si musí člověk představit, že si práci chce sehnat, ale nedostane ji. Nemá vzdělání, rodiče mu ho neposkytli, nemá co nabídnout. Společnost ho mezi sebe nepřijímá, přichází z gheta.

Může to být třeba chybějícím vlivem církve?
Církev opravdu dříve lidem vštěpovala etické hodnoty, ovlivňovala výchovu v rodinách, ve školách. Nyní už u nás na společnost plošně nepůsobí. Kontury klasických etických imperativů biblického desatera se rozostřují. Všichni víme, že krást se nemá, ale objevují se nové typy zlodějny, proti kterým už tak důsledně nevystupujeme, nebo je dokonce tolerujeme. Mladí dnes kradou na internetu jako straky, většinou písničky a videa, ale také programy. Mají to jako sport. Představte si mladé rodiče, kteří nechají předstoupit své děti a vyčtou jim, že zcizili píseň. No a vy se smějete...

Vy byste to udělal?
Dělám to, ale oni se mi smějí, tak jako vy teď. Chybí tu kategorický imperativ, ale kdo nám ho dá? Jeden z důvodů, proč neprotestuji proti vlivu Evropské unie, je fakt, že tam takový kategorický imperativ, zejména v lidskoprávní oblasti, je stále přítomen.

Není chybějící pochopení pro druhé, ctění určitých hodnot, odrazem dění ve vysoké politice? Nechybějí lidem vzory?
Poslední státnickou postavou s širším etickým působením na společnost byl u nás Václav Havel. I dnes máme takové osobnosti, ale jejich vliv slábne. A v politice jich je jako šafránu. Morální promlouvání do duše je považováno za planě patetické, pravdoláskařství je zesměšňováno. To se nám může vymstít. Je to v osobnostech, v odvaze prosazovat pravdu a nestydět se za velké ideály. Potřebovali bychom Masaryka nebo Havla číslo dvě, kteří by nás nechali se zorientovat.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video