Národní svaz německé péče o válečné hroby, který exhumaci zajišťuje, je chce důstojněji pohřbít. Získané poznatky o stavu obětí by také mohly pomoci k osvětlení masakru.
Před dvěma lety se událost stala předmětem vyšetřování státního zastupitelství v německém Hofu. Žaloba se opírá o svědectví německého pamětníka, který uvádí, že v pivovaru bylo už po kapitulaci hitlerovské říše zavražděno 220 německých vojáků.
"V žalobě se prý tvrdí, že to udělaly náchodské ženy. To je nesmysl!" říká Nýč. Je přesvědčen, že ani uváděné číslo není správné. Podle jeho vzpomínek je v hrobech 137 lidí, kteří zahynuli v pivovaru. Další hroby mají skrývat těla vojáků, kteří zemřeli na válečná zranění v zámeckém lazaretu.
Za války v Náchodě sídlily německé úřady, gestapo, byla tu továrna na výrobu součástek do messerschmittů. Počátkem května vládlo ve městě vzrušení. Náchodským průsmykem ustupoval wehrmacht. Když se blížila Rudá armáda, otec vzal devítiletého Františka s sebou a šli Rusům naproti.
První ruské vozidlo projelo běloveskou celnicí ráno 9. května. "Sedělo na něm asi osmnáct neozbrojených Rusů, za nimi jel vůz naložený municí. Najednou před sebou spatřili tanky, které kryly německý ústup," vzpomíná Nýč. Rusové našli úkryt v budově celnice, Němci je však postříleli.
Když Rudá armáda obsadila Náchod, němečtí vojáci, kteří nestačili utéct, byli pochytáni a svezeni do pivovaru, kde sídlilo povstalecké velitelství. Pak začalo běsnění. "Viděl jsem, jak ruský důstojník Němce střílel, ale většinu jich naši lidé brutálně utloukli," říká svědek. Tehdy se pivo ještě chladilo pomocí přírodního ledu.
"Za pivovarem stály takzvané ledárny. Odtud jsme s otcem pozorovali, co se na dvoře děje," popisuje Nýč. Po válce někteří lidé začali tvrdit, že události v pivovaru byly mstou za zabité ruské vojáky. To však svědek kategoricky odmítá: "Němci ukryté Rusy vytáhli a postříleli.
Taková ale byla válka! Hovořit o pomstě? To nebyla msta, bylo to vybíjení!" Své přesvědčení opírá o to, že masakr rozpoutali lidé, kteří k tomu neměli důvod. Řezník, cukrář a další, za okupace spořádaní občané. "Já je všechny znal. Neměli nejmenší důvod se mstít. Ten a ten celou válku šmelinařil, ukazoval mi na ně táta," vzpomíná Nýč.
Pivovarské vozy odvážely mrtvoly ke hřbitovu z prusko-rakouské války. "Ti, kteří ještě žili, kopali hroby. Pamatuji se na mladíčka, nebylo mu snad ani sedmnáct. Na kolenou prosil, nezabíjejte mě!" vybavuje si pamětník.
"Z mrtvých těl lidé strhávali boty i šaty. Nikdy bych neuvěřil, že by toto mohl dělat český člověk!" František Nýč zůstal v Náchodě do roku 1964. Nyní žije v Liberci a jeho otec, který si po válce zařídil v Náchodě malou textilku (za komunistů o ni přišel), je léta po smrti. S velkou pravděpodobností nejsou mezi živými ani ti, kteří mají masakr na svědomí.
"Viník se už nenalezne. Já si ta jména pamatuju, ale nikdy je neřeknu. Už nejsou mezi živými, bylo by to zbytečné," míní Nýč. Zdůrazňuje však, že pravda o dění v náchodském pivovaru má být vyřčena: "Měli bychom vědět, že každý národ má v sobě bestie, které jsou schopny vykonat to, co se dělo v koncentrácích, i to, co se dělo v pivovaru!"
Místům hromadných hrobů se prý Náchodští dodnes vyhýbají. Nýč už jednou navrhl náchodské radnici, aby se místo hromadných hrobů pietně označilo, ale neúspěšně. "Doporučoval jsem postavit památník obětem druhé světové války. Naprosto anonymně, ale aby to místo nebylo tak zdevastované. Vždyť na Západě leží vedle sebe američtí, angličtí, němečtí či francouzští vojáci bez rozdílu. My jsme však byli vychováváni v tom, že to byli nepřátelé," říká Nýč.
