Je deset večer. Docela zima. Kouřím opřený o auto. Z okna zdevastovaného paneláku na okraji Ústí nad Labem vyletěl dřevěný botník a rozmlátil se na prkýnka o zem. Vedle lednice, která vylétla před chvílí.
Bouchly dveře u orezlého starého bavoráku a z dálky se ke mně blíží houpavou chůzí malý, podsaditý a proplešatělý Rom. Řetězy na krku s Pannou Marií, zlaté hodinky, tepláky z posilovny a na nohou mu svítí bílé adidasky, které soudím má poprvé na sobě. Přistoupí na dvacet centimetrů. „Co tu chceš? Hledáš někoho?“ procedí přes zuby. „Si zesranej?“ vyhrkne. „Vypadám zesranej? Vyfoukni, kámo,“ vpálím mu to zpátky. Důrazně. Necouvnu. Potáhnu z cigarety. Rom mávne na poskoka, který sedí v autě a poslouchá nahlas nějakou jejich kapelu. „Seš fízl, kurva?“ zvyšuje nepříjemně hlas. Na tuhle otázku jsem díky své postavě a holé hlavě zvyklý.
„Chci vidět, proč se sem lidi bojej chodit, autobusáci jezdit a rozvážka jídla nejezdí vůbec. A proč je to tu takovej Sajgon,“ vysvětluju, že jsem novinář a ukazuji mu průkaz. Prima, bitka nebude: Fanda Horváth, žije tu dvacet let a myslel si, že jsem konfoš. Konfident, udavač, donašeč, policejní volavka. Považuje se za místního chábra a prý při mně stál „o Del“, Bůh, protože on mě vezme do nitra sídliště Mojžíř v Ústí nad Labem, první „no-go zóny“ v Česku. Machruje, že jinak by se „gádžo“ (bílý člověk, Nerom) do bytů nedostal. Jdeme k těm „slušnějším“.
Předlické tu nesnášejí a považují za „špínu“. Protože žijí v ještě zdevastovanějších domech. „Kaj tuke e mindž te kirňol!“ vykřikne Romka sprostou kletbu, v překladu „aby ti p.ča shnila“.
