Děvčátko, které Jaroslav Blovský a Blanka Fuxová pojmenovali Půlnoční bouře, se narodilo v domě u lesa na kraji malé vesnice Šimanov. Na matrice však holčičku s takovým jménem odmítli zapsat, proto dodnes nemá rodný list.
U lékaře bylo dítě jen těsně po porodu doma. Otec to vysvětluje tím, že zdravé dítě doktora nepotřebuje. Také očkování považuje za nezdravé a zbytečné.
Takový přístup se nelíbil klatovskému odboru péče o rodinu a dítě. Rodiče několikrát vyzval, ať věci uvedou do pořádku. Pak požádal soud, aby jim dítě odebral.
"Policisté mě odvezli k výslechu, a když jsem se vrátil domů, nikdo tady nebyl. Nikdo mi nevysvětlil, proč nám dceru berou," vzpomíná Jaroslav Blovský.
Odebrat dítě ze dne na den tzv. předběžným opatřením je možné jen tehdy, když je ohrožen život nebo zdraví dítěte. "Dítě se jeví jako zdravý kojenec, mezi ním a matkou je pěkná vazba," říká však ředitelka plzeňského kojeneckého ústavu Jana Tytlová.
|
Děvčátko Bouře skončilo v ústavu |
Zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová má za to, že klatovský sociální odbor stejně jako tamní soud pochybily.
Soudkyně Králová odmítá svůj postup vysvětlit: "Nebudu vám zdůvodňovat, proč jsem tak rozhodla." Ředitelka kojeneckého ústavu postup soudu schvaluje: "Umístění k nám bylo jediné řešení, jak přinutit rodinu, aby se problémem začala zabývat. Maminka si už uvědomila, že takto k tomu nelze přistupovat."
Zákon dává orgánům péče o dítě a rodinu velké pravomoci. Návrh na ústavní výchovu mohou dát, pokud pokud rodiče "neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti". "Posouzení, zda je o dítě pečováno dostatečně, záleží na konkrétním sociálním odboru," říká Věra Bechyňová ze sdružení Střep, které pomáhá rodinám s dětmi.
O ústavní výchově sice rozhodne soud, většinou se však přikloní k názoru sociálního odboru. Ten totiž ústavní výchovu navrhuje a zároveň dítě zastupuje jako jeho opatrovník.
Příběh Půlnoční bouře ukazuje na další problém. Zdejší státem placené sociální pracovnice místo pomoci často sahají k represi.
"Dovedu si představit, že je někdy těžké se s rodiči domluvit," říká Věra Bechyňová. "Dítě opravdu musí mít rodný list a mělo by chodit k doktorovi. Ale posílat rodině výzvy není žádná sociální práce. Je to jen administrativně represivní nástroj."
Sama by se v tomto případě snažila získat důvěru rodičů a vysvětlovala jim, že se mají kvůli dítěti přizpůsobit.
Několik stížností řešila i kancelář ombudsmana. "Návrh na ústavní výchovu padl jen proto, že majitelka odpojila rodině plyn a vodu," říká o jednom případu Anna Šabatová. V tomto případě však stačilo, že se ombudsman začal o věc zajímat a úředníci sami stáhli podnět od soudu a místo toho nabídli rodině azyl.
Vinou takového přístupu vyrůstá ve zdejších ústavech desetkrát víc dětí než v západním světě. Jen ve zlomku případů je důvodem týrání nebo zneužívání dítěte, většinou stačí, aby rodina měla problémy s bydlením, nedokázala se starat o domácnost nebo dítě často nechodilo do školy.
Ve zprávě o stavu lidských práv na tento problém upozornil i vládní zmocněnec Jan Jařab. "Ústavní péče by měla být využita jen výjimečně. Systém by se měl zaměřit na práci s rodinou, její terapeutickou a hmotnou podporu," stojí ve zprávě.
Přesto, že zákon dává širokou možnost výkladu, není podle Věry Bechyňové špatný.
"Stát musí být silný ve chvíli, kdy jde dítěti opravdu o život," říká Bechyňová. Špatné jsou však podle ní prostředky. Především je třeba soustředit se na sociální pomoc rodinám, a ne je jen hlídat a trestat.
