"Jako první nastoupí chlapci z EPCHA," oznámí jeden z vychovatelů v roli moderátora. Nad zkratkami se nikdo nepodivuje, všichni přítomní se v nich dobře orientují. EPCHO znamená extrémní poruchy chování a do skupiny patří kluci, kteří někoho přepadli, zbili, znásilnili. V minulosti tady žili i třináctiletí vrazi.
Chovanci se seřadí a na šířku tělocvičny se rozběhnou ke švédské bedně, přes kterou udělají salto. Potom jdou na pódium a za kytarového doprovodu jedné z učitelek zpívají song Sundej si košilku od Jarka Nohavici, přidají píseň o Ježíškovi a jeden přednese zamyšlení o tom, že "ze všech energií je nejdůležitější energie srdce".
Příprava na vystoupení
Sněhurka v podání jednoho z chovanců
Jiný čte dojemný, skutečný příběh, kterak nikoho neměl a sám vyrůstal v dětském domově. Až jednou před Vánocemi našel venku ztraceného pětiletého chlapce a dovedl ho domů. "Chtěli mi zaplatit, ale za štěstí se přeci neplatí. Co víc si přát, než aby měl člověk člověka rád," četl.
Další skupina zazpívala koledy, jimž po svém předělali text. Třeba: "Štědrý večer nastal, Štědrý večer nastal, pod stromek nám na, na, na, nandal všechno, co jsme chtěli", nebo "Celej rok jsem byl já hodný, křičím do tmy, do ticha. Tak proč jsem našel pod stromečkem kulicha".
Ježíšek naděloval badminton, stolní hry a karty
Na závěr vystoupily opět "poruchy chování", jak je nazýval moderátor, a spolu s DDŠ (dětský domov se školou) zazpívaly Aleluja.
Svou část představení zkoušeli chovanci zhruba dva měsíce, tři až čtyři dny v týdnu. A co bylo nejtěžší? "Přemety ne, to je tělocvik a ten mě baví. Ale těžký bylo naučit se texty," říká jeden z chlapců.
Vánoce ve výchovném ústavu v Boleticích
Kluci z oddělení pro extrémní poruchy chování našli pod stromečkem stolní hry, karty, soupravu na líný tenis, badminton. O co by však nejvíc stáli, kdyby si mohli přát cokoli? Překvapivě to není maminka nebo tatínek. Rodiče totiž na rozdíl od dětí, které vyrostly v dětském domově, mají vlastní a zdejší děti s nimi trávily Vánoce.
"Já bych chtěl, aby mi bylo 18 let a měl jsem svoji rodinu," říká třináctiletý kluk.
Přijely i dívky z Kostomlat, rodiče zůstali doma
Na přísně střežené oddělení se vejde dvanáct chovanců, nyní jich zde bydlí deset. "Jeden je na dlouhodobém útěku, už v létě se nevrátil z vycházky. A jeden je na léčení, protože byl neklidný," popsala vychovatelka, která se skupině věnuje.
Letos poprvé slavili chlapci spolu s dívkami z výchovného ústavu v Kostomlatech pod Milešovkou. Společné akce pořádá vedení obou zařízení už od března. Ředitel Pavel Bártík a kostomlatská ředitelka Eva Karbanová se totiž dobře znají z dob, kdy spolu pracovali ve školní inspekci.
Že by se výměnné pobyty zvrhly, se neobávají. "Už byli společně i na lyžáku," podotýká ředitel Bártík. "Když budou chtít, těžko jim v tom zabráníme. Ale zatím jsme žádné nechtěné těhotenství nemuseli řešit," shoduje se s Karbanovou.
Chovanci zvali na představení i své rodiny. "Rodiče ale většinou nedorazili. V sále se sešli jejich kamarádi a holky," řekla Karbanová.
