Je to dar, tvrdí město. Jenže kdo si troufne nedat?
Zaplatil i místní kadeřník Jiří Krejza, protože, jak říká, bez toho by mu babičku do domova nevzali.
A pak dal celou věc k soudu. Jeho případ odstartoval i zkoumání ombudsmana Otakara Motejla. Současná praxe se mu ani trochu nelíbí. Připomíná "kupování dekretů".
Lidé totiž platí v domově nájem, v Roudnici je to například osm tisíc korun měsíčně. A protože podle vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí to smí být pouze šest a půl tisíce, zbytek se opět dovybírá formou sponzorského daru.
Vedení domova i Roudnice říká: Peníze používáme na to, aby se obyvatelé měli lépe. Žena, jež má v domově babičku a nechce jí způsobit komplikace zveřejněním svého jména, přiznává: "Jídla je tam hodně, tolik babička v životě neměla, péče je taky skvělá." Ptá se však: "Co mají dělat lidé, kteří ty peníze nemají? Nedostanou šanci..."
Ombudsman zatím zdokumentoval tři případy. Ale jak vyplývá z ohlasů čtenářů MF DNES, praxe je mnohem širší. Nejčastěji se vybírá za místa v domech s pečovatelskou službou. A lidé platí. Pro mnoho z nich je to stále schůdnější cesta než soukromý penzion, kde měsíc pobytu přijde na zhruba patnáct tisíc korun.
Frýdlant: 30 tisíc, Zákupy: 60 tisíc, Vrchlabí: 100 tisíc
"Zrovna minulý týden přidělili mé matce byt s pečovatelskou službou ve Frýdlantě nad Ostravicí. Při podpisu smlouvy o nájmu musela podepsat smlouvu o poskytnutí finanční pomoci na obnovu a rozvoj bytového fondu města a zaplatit třicet tisíc korun. Důchod má přitom necelých šest a půl tisíce," říká Ilona Faldynová.
Městský úřad ve Frýdlantu si účtuje dvojí ceny: přespolní musí zaplatit za malometrážní byt 40 tisíc. "Kdo peníze nesloží předem, byt u nás nedostane," potvrzuje místostarosta Jiří Mokřovský. Podle něho je to v pořádku právně i morálně.
"Každý z těch lidí přece opouští nějaký domek či byt, který přenechává svým příbuzným." Ministerstvo pro místní rozvoj, pod něž domy s pečovatelskou službou spadají, však oponuje: "Pokud někdo vybírá vstupní poplatek, je to podle našeho výkladu v rozporu se zákonem. Uchazeč o byt pouze nesmí být vlastníkem žádného jiného bytu," řekl mluvčí ministerstva František Tlapák.
Lidé, kteří chtějí byt v domově s pečovatelskou službou ve Vrchlabí, musí sáhnout do kapsy ještě hlouběji: sponzorský dar činí 100 tisíc korun. Lidem se však nelíbí, že důchodci z těchto peněz nemají nic a že jdou na obnovu městských parků.
"Místa v domově jsme nejdříve nabídli místním lidem, kteří by nemuseli platit nic. Ale protože neměli zájem, nabídli jsme je lidem odjinud a ti musí platit 100 tisíc," uvedl místostarosta Vrchlabí Josef Pištora.
To však popírá Jiří Hytmar: Peníze zaplatil před čtyřmi roky za "přespolní" příbuznou, která bydlí osm kilometrů od Vrchlabí, ale letos i za tchána, který ve městě bydlí. "Nabídli jsme městu jeho byt 3+1. Ale chtěli jen peníze v hotovosti. Je to šlendrián," říká Hytmar.
Ivana Urbanová zase pracovala v domově seniorů v Zákupech. A ani jí se nelíbila praxe, že "přespolní" museli platit za byt 60 tisíc korun. "Proč se mi to nelíbí? Protože člověk tam dá babičku, ona třeba za dva měsíce umře - a obci zůstane šedesát tisíc." Podle ní je pomoc ve stáří sociální služba. "A ne že na tom budou obce vydělávat," tvrdí.
Jedna ze zaměstnankyň, která si přála zůstat v anonymitě, ji doplňuje: "Do domova by chtělo momentálně asi dvacet lidí, přesto teď máme nějaké byty volné. Někteří na to ale nemají, tak strádají doma."
Léčebny: tři tisíce
Vybírání darů se rozmohlo i ve zdravotnictví: v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. František Novotný z Veltrus líčí: "V Kralupech, kde jsem měl maminku, to chodí tak, že si vás zavolá vrchní sestra a domluví si s vámi částku odvozenou z důchodu. Ptal jsem se, proč to tak je, když pobyt platí zdravotní pojišťovny. Odpověděli mi, že je to třeba na opravu sanitky či vymalování. A po třech měsících vám dají maminku domů se slovy: Starejte se."
Ředitel nemocnice v Mělníce Jan Galský nabízí i pohled z druhé strany: "Rodiny by měly přispívat legálně, když se nemohou starat doma, ale místo toho si někdy přijdou jen vyzvednout celý důchod. A platby pojišťoven na dobrou péči nestačí." V tamní LDN je také zvykem vybírat sponzorské dary, dává je zhruba 60 procent lidí.
"Platil jsem tři tisíce. Moc se mi to nelíbilo. Ale když člověk nemá kam dát mámu, zaplatí," říká jeden z tamních obyvatel. Problém, kam dát maminku, měl i Karel Ševčík. Přesto si myslí: "Každý z nás máme svobodnou volbu dar poskytnout a mít v krátké době své rodiče ve velmi slušném domově důchodců, nebo tento dar neposkytnout a v souladu s předpisy čekat třeba do okamžiku, kdy to už nebudeme potřebovat."
Sám se setkal v jednom zařízení s požadavkem "dejte 50 tisíc bez dokladu". Jmenovat je nechce, neboť by to nemohl dokázat. Říká však, že by bylo moudřejší se zajímat, proč vůbec k takové situaci dochází, a proč se čekací doba pohybuje v řádu několika let. "Jediná možnost je vytvořit dostatečné počty míst, neboť se pomalu a jistě stáváme národem důchodců," míní.
 Ilustrační foto. |
