Na poměry v padesátých letech představovaly události, které v Plzni odstartovala měnová reforma, naprosto nevídanou záležitost. Davy rozhořčených Plzeňanů v pondělí 1. června 1953 vyrazily na náměstí Republiky. Ještě ten den komunisté v rámci odvety zničili v Plzni Masarykův pomník u Klatovské třídy.
Kniha Dějiny Plzně v datech uvádí, že už krátce po šesté hodině ráno 1. 6. 1953 došlo ve Škodových závodech k prvním projevům nespokojenosti. Práci zastavily zhruba čtyři tisíce dělníků a přibližně dva tisíce demonstrantů opustilo areál Škodovky a vydalo se do centra města.
Na náměstí došlo k potyčkám mezi demonstranty, příslušníky bezpečnostních složek a Lidovými milicemi. Podle Dějin Plzně v datech na náměstí Republiky dorazilo kolem 10. hodiny asi 20 tisíc lidí a protest proti reformě se změnil v protikomunistickou demonstraci.
Plzeňský malíř Josef Hodek ve svých vzpomínkách na červen 1953 napsal: "Nespokojenost a rozhořčení lidu vyvrcholilo v pondělí dne 1. června, kdy veliké davy se shromáždily na náměstí Republiky před radnicí, pak před soudem a odpoledne před pomníkem T. G. Masaryka. V radnici řádili demonstranti zle. Vyházeli rudé prapory, obrazy Stalina, Gottwalda a Zápotockého z oken."
"Projevy nedůvěry vládě a žádost nových voleb - svobodných - zněly velmi hlasitě. Ani policie, ani závodní milice, ba ani vojsko nic proti demonstrantům nezmohlo. I z některých továren, dílen a obchodů pracující vyšli posílit demonstrující. Však odpoledne a hlavně k večeru už nastal obrat. Příkaz strany KSČ - straníci v mohutných průvodech vyšli do ulic proti demonstrujícím - prošli Plzní a zastavili se před Masarykovým pomníkem, který povalili, naložili na nákladní auta a odvezli do Škodovky do šrotu. Pak už bylo jen zatýkání účastníků dopoledních demonstrací a ticho."
V důsledku revolty bylo zatčeno na 650 lidí. Více než dvě stě jich bylo odsouzeno a desítky rodin se musely vystěhovat z Plzně.
Povstání v Plzni bylo potlačeno a následovaly tvrdé represe.
Plzeňský archivář Adam Skála ve sborníku, který se zabývá vystěhovanými, uvedl, že už v červenci 1953 proběhl proces s první skupinou demonstrantů, po němž následovala řada dalších.
Podle Skály pojednal Lidový soud v Plzni minimálně 273 případů a vynesl 244 rozsudků s výší trestu od několika týdnů do 14 let odnětí svobody.
Další velmi tvrdou formou postihu bylo vystěhování. "Už 5. června byly z Plzně vysídleny první tři rodiny a do počátku srpna jich bylo kolem dvou set. Zatímco mezi odsouzenými převládali dělníci, kteří také tvořili většinu demonstrantů, v případě nuceného vystěhování se v drtivé většině jednalo o živnostníky, předúnorové politiky..." napsal Adam Skála.
Režim vystěhovával i staré lidi, bylo jedno, jak to zvládnou
Archivář také upozornil na zprávu předsedy Jednotného národního výboru (JNV) Josefa Mainzera ze srpna 1953, která uvádí, že ze 193 rodin bylo pouze 19 těch, u nichž se některý z členů přímo zúčastnil demonstrací.
"Výběr osob určených k vysídlení prováděla jednak bezpečnost a jednak samotný JNV v Plzni," uvedl ve svém textu Skála.
Archivář tvrdí, že vystěhování bylo po uvěznění druhým nejhorším trestem, který lidé v souvislosti s revoltou zažili. "Hrozné bylo, že režim vystěhovával i velmi staré, nemocné lidi a bylo úplně jedno, jak takový přesun zvládnou," říká.
Hodně lidí bylo vystěhováno například do obce Úterý na severním Plzeňsku. "Mluvil jsem s pánem, který to zažil jako dítě. Říkal, že na odsun on sám paradoxně nevzpomíná s nenávistí, jako klukovi se mu tam líbilo, protože měl kolem přírodu. Ale zároveň řekl, že jeho rodiče měli po vystěhování velmi tvrdý život. Jeho otec jezdil za prací do Plzně, což v té době bylo hrozné," konstatoval archivář.
