Vaňková na otázku, zda se považuje za feministku, v podcastu bez zaváhání odpověděla, že rozhodně ne. Svůj názor podložila následujícím argumentem: „Mám ráda, když mě muž pustí do dveří, když mi pomůže do kabátu, když za mě zaplatí kávu.“
Její výrok vyvolal pobavení na sociálních sítích. A on by skutečně vtipný byl, ale to by musel být jako anekdota myšlen.
Ve skutečnosti se bohužel o žádný pokus o vtip nejednalo a názor byl tak vážně myšlen. Je proto tedy spíše smutné, že pro některé jedince se feminismus stále rovná boji proti držení dveří a pozváním na kávu a představou feministky jako ženy, která zažaluje kohokoli, kdo se jí pokusí podržet dveře.
"Nejsem feministka. Mám ráda, když mě muž pustí do dveří nebo za mě zaplatí kávu," říká @VankovaBrno.
Zároveň není ani zastánkyní kvót pro ženy.
Jak to vidíte vy?
Co pro vás znamená feminismus?
Celý brněnský Insider najdete na našem Patreonu.⤵️
https://t.co/mjAm8wcqx3 https://t.co/pVggf0gh3f
Je téměř směšné znovu a znovu opakovat, že takovým pověrám v dnešní době může věřit už opravdu jen člověk, který si nevidí dál než na špičku nosu. Stačí se nejspíš podívat, kolik mužů má na krku žalobu za to, že si dovolili pustit ženu jako první. To číslo je nula. A ano, držení dveří a zvaní na kávu skutečně nemá s feminismem nic společného.
Kdysi se možná předpokládalo, že zaplatit za ženu je zvyklostí, ale to proto, že žena zpravidla neměla vlastní příjem. V současné době se zaplacení kávy rovná projevu vzájemné úcty nebo přátelství. A zbývá možná ještě otázka, proč to placení kávy vůbec spojujeme s muži, když to zcela bez problémů funguje i opačně a na kávu se zvou kamarádky, kolegyně a vůbec všichni napříč genderovým a věkovým spektrem.
Nejsem jako ostatní holky, a už vůbec ne feministka. Když ženy nenávidí ženy |
Výrok Vaňkové, a bohužel nejen její, svědčí mimo jiné také o tom, že řada žen na vyšších pozicích si často neuvědomuje, že kdyby nebylo feminismu, nemohly by dnes být tam, kam se dostaly. Vděčí za to nejen feministkám první vlny, takzvaným sufražetkám, před jejichž hnutím neexistovalo právo volit, vlastnit majetek či se rozvádět.
Zásluhu mají také feministky takzvané druhé vlny, které už hlouběji popisovaly strukturální problémy. A právě strukturální problémy, které potlačují vybojované příležitosti, jsou problémem do dneška. A někdy možná i sílí.
Na nerovnosti kontinuálně upozorňuje mimo jiné Rada Evropy a Evropský institut pro genderovou rovnost, který přes deset let vypracovává Index genderové rovnosti. Česko je v něm pravidelně téměř na chvostu, a to také co se týče počtu žen v politice. V Česku je 71 procent ministrů a 80 procent členů parlamentu. Situace v krajských zastupitelstvech je v současnosti podobná, jedná se o 79 procent mužů.
Kdyby měly ženy kromě rovných práv také skutečně rovné příležitosti, nebyl by důvod, aby se Vaňkové či dalších političek někdo ptal na otázky, zda je třeba více žen v politice nebo jak zvládají skloubit rodinu a kariéru.
Nahá pravda o feminismu aneb mýty o zastánkyních ženských práv |
Démon kvót
Vaňková opakuje oblíbenou formulku o kvótách, které se v současné diskuzi u části veřejnosti rovnají sprostému slovu. Není asi žádným překvapením, že kvóty nejsou podle těchto hlasů vůbec potřeba. Jenže smyslem kvót není dosazování pouze na základě pohlaví. Jedná se o rovné možnosti, které musí následovat po rovných příležitostech, jež za současnou generaci žen vybojovaly feministky, které tu byly před námi.
Přestože se obecně s výrokem, že „v politice by měl být ten člověk, který to tak cítí“, ztotožnit dá, jak se na to asi může cítit žena, na kterou z druhé strany společnost a mnohdy i rodina vyvíjí tlak, že pokud není doma s dětmi alespoň do tří let věku a do třiceti jim nedělá svačiny, selhala jako matka i jako člověk?
Jak se na to může cítit žena, která vyrostla ve společnosti se zakořeněnými předsudky o tom, že hodnota ženy je spojená spíše s její krásou než s vědomostmi? Jak se na to může cítit žena, která bojuje o to, aby se sama postarala o své dítě a ještě k tomu zaplatila vzrůstající nájem s minimální mzdou?
Taková žena samozřejmě může cítit, „že bude přínosem pro ostatní a že to, co bude dělat, bude i přínosem pro ni“, ale pokud nebude mít dostatečné prostředky, její cesta k tomu, aby se alespoň pokusila o změnu, bude tak těžká, až takřka nemožná.
Ano, je skutečně „nevýznamné, jestli je to muž nebo žena“, ale právě to, jestli je to muž nebo žena často určuje možnosti a příležitosti, které dotyčné mohou do politiky dostat.
Češi, Češky a političky
|
Ačkoli se to může zdát jako házení hrachu na zeď, nezbývá než tyto mýty vyvracet, abychom zas a znovu přivedli pozornost k palčivým tématům, které poškozují v důsledku celou společnost.
I proto neuškodí zopakovat, že to, co feministkám ve skutečnosti vadí, nejsou triviality přirovnatelné k bojům o lopatičku na pískovišti. Feministky a feministé, a s nimi také ostatní ženy a muži, kteří chtějí žít v bohatší a zdravější společnosti, by se měli bez rozdílu politické nebo názorové orientace zabývat záležitostmi jako platové nerovnosti, nedostačující institucionální péče pro děti předškolního věku nebo neochota zaměstnavatelů poskytovat zkrácené úvazky, až po důsledky měsíců a let neplacené práce v domácnosti.
Vaňková tak zreprodukovala nejen naprosté nepochopení základního smyslu feministických hnutí, ale nejspíš také podstaty celé současné krize. Jak jinak by také mohla říci výrok, že „bydlení je problém jen pro určitou skupinu lidí, většina Brňanů už tady ostatně bydlí“? V konečném důsledku i bytová krize může být problémem, na který lze nahlížet feministickou optikou, která může problém pomoci řešit.
Ale to bychom se však napřed museli posunout od vysvětlování démonizovaného držení dveří a zvaní na kafe.
