Pokud mluvíme o sexismu či misogynii, nejčastěji tak činíme ve vztahu od mužů k ženám. Jenže ty nejhorší předsudky máme někdy zvnitřněné my samy, aniž bychom o tom věděly, a to už od útlého věku.
Ženy jako malé často věří, že nejsou „jako ostatní holky“. Důvody bývají takové, že je zkrátka baví věci, které nejsou považovány za čistě ženské. Tuto větu tak uslyšíte od dívky, která miluje čtení, od holčičky, která si nerada obléká šaty, od žačky úspěšné v matematice nebo slečny, která má víc klučičích kamarádů.
Skrytě tak říkají, že jsou vlastně lepší než ostatní ženy. A to proto, že mají blíže k některým mužským rysům, které považují za cennější.
Víc orgasmů, pláče i volného času. Proč se vyplatí randit s feministkou |
Společnost totiž asociuje přídavné jméno „dívčí“ nebo „ženské“ s něčím automaticky horším. Stačí se zamyslet, v jaké spojitosti slýcháváme třeba o dívčích románech, ženských seriálech, růžové barvě nebo módě či make-upu.
Přitom to jsou právě knihy psané ženami pro ženy, kde můžou čtenářky i čtenáři najít pravdivější obraz toho, jak se ženy samy vnímají. Je to make-up a móda, která dokáže zvednout člověku sebevědomí. A je to růžová, která nemá a nikdy neměla gender, protože je to jenom barva.
Podobným vymezováním proti ostatním pak dávají ženy najevo, že nevykazují tolik „ženských rysů“ a že jsou tedy jiné a lepší než ostatní ženy. Nezamýšlí se už nad tím, proč se vlastně z toho samého důvodu pasují do společenských rolí, snižují svou hodnotu, vtipkují o sobě nebo si v dalších oblastech nevěří.
Podle feministických výzkumů je internalizovaná misogynie spojená se dvěma hlavními doménami: objektifikací sebe sama a pasivním přijímáním stereotypních genderových rolí.
Že má škodlivé dopady, potvrzují i další vědecké závěry. Například výsledky studie z roku 2009 provedené na téměř třech stovkách žen potvrdily, že větší zkušenosti se sexistickými událostmi jsou spojeny s vyšší úrovní psychické nepohody. Někdy je pak internalizovaná misogynie přímo dávaná do souvislosti s gaslightingem,
Drsným chlapům patří růžová. Dřív to byla barva boje a síly |
Nejsem feministka, ale...
Klasické klišé, kterým se ženy často snaží ospravedlnit a distancovat od emancipovaného chování. Neuvědomují si přitom, že kdyby nebylo feministek, neměly by právo vlastnit majetek, rozvádět se nebo třeba volit.
Tyto ženy tak sklízí plody feminismu, ale veřejně jej odmítají, protože přijímají negativní nálepku patriarchální společnosti. Ta feminismus často vykresluje jako záškodnické hnutí, přestože je primárně o rovnosti pohlaví. A z té profitují jak ženy, tak muži.
Pro ženy, které těmto předsudkům věří, je zároveň snadné odsuzovat ostatní ženy a reprodukovat škodlivé mýty: například, že si koledují o znásilnění, když nosí minisukně, nebo že by měly být matkami na mateřské tři roky a ani o den méně, že by se neměly angažovat v politice, ale raději se starat o manžela. Ale už si neuvědomují, že všechny tyto genderové stereotypy dopadají v důsledku negativně i na ně samotné.
Jedním z možných vysvětlení, proč ženy často útočí na jiné i samy na sebe, je strach, že ztratí odměnu ve formě společenského uznání.
Jak však upozorňuje rumunská badatelka Sorana-Alexandra Constantinescu: „Pokud se ženy chovají jako hodné holky, nedostanou žádnou cenu. Pokud se však jako hodné holky nechovají, bude se je společnost snažit potrestat.“
Internalizovaná misogynie: Projevuje se sexistickými postoji, které ženy uplatňují vůči sobě i ostatním ženám. Dotyčné si nemusí uvědomovat, že se takového jednání dopouštějí, protože jim jejich postoje a stereotypní představy přijdou normální (= jsou internalizované). Zahrnuje snižování hodnoty žen i sebe sama, víru ve stereotypy, které reprodukují nadřazenost mužů, nízké sebevědomí, špatný vztah k vlastnímu tělu atd. Taková přesvědčení jsou pro ženy negativní a limitují jejich možnosti. Strážkyně patriarchátu: Ženy, které kvůli zažitým stereotypům odmítají emancipační a progresivní postoje. Například tedy tvrdí, že ženy si o znásilnění říkají, když nosí minisukně, nebo že úděl žen je být matkou, a jiné cesty nebo životní rozhodnutí neuznávají. Včelí královna: Žena, která se dostala na pozici, kde je zatím žen jen málo. Svůj úspěch se snaží stavět na narativu, že není jako ostatní ženy, a k těm se proto chová nekolegiálně, uráží je a dívá se na ně shora. Ostatní ženy zároveň vnímá jako ohrožení své pozice. |
Jsem normální žena
Internalizovaná misogynie zároveň dělá z žen navzájem nepřítelkyně. Ne nadarmo jsou tak některé ženské časopisy plné rad a tipů, jak někomu přebrat přítele, jak se stát lepší milenkou a podobně. Jednou z hodnot feminismu je silné přátelství a sounáležitost mezi ženami, vzájemná podpora a sesterství.
Na základě soutěživosti a snahy být nejlepší a všechny ostatní sokyně zničit se pak ženy mohou stát takzvanými včelími královnami. To jsou ženy, které se dostaly na pozici, kde je zatím žen jen málo, ale svůj úspěch se snaží stavět na narativu, že jsou lepší než ostatní.
Ke svým kolegyním se proto chovají podle toho, uráží je a dívají se na ně shora. Ostatní ženy totiž vnímají jako ohrožení své pozice. A přitom – kdyby nebylo ostatních žen a dědictví feminismu, byly by vůbec dotyčné tam, kde nyní jsou?
Na základě všech těchto stereotypů pak i samy ženy věří, že ženské kolektivy jsou plné dramat, závisti, hádek a pomluv. Každá žena, která kdy měla opravdovou nejlepší kamarádku, by však měla moc dobře vědět, že tomu tak není a že ženské přátelství je jedním z nejsilnějších svazků, které lze mít.
V ženských kolektivech se navíc ženy často cítí dobře i díky otevírání sdílených zkušeností. Mezi ostatními zároveň nachází podporu a bezpečí. To jenom společnost je často vykresluje jako místa plná soupeření, hašteření a pomluv. Možná proto, že má strach z jejich síly.
Nejsem typická ženská! Tuhle větu říkají ženy s malým sebevědomím |
Nemůžu být dobrá řidička
Tento stereotyp se rozhodně nepojí s tím, že se dotyčné cítí lepší než ostatní ženy, naopak. Všeobecné stereotypní představy o tom, co ženy mohou a nemohou, a zejména pak v doménách vnímaných jako mužské, mohou mít ženy tak zvnitřněné, že je ani nenapadne, že jsou naprosto liché.
Jak moc se tyto stereotypy propisují do každodenních životů, dokládají také statistiky: Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) u žen, které nemají řidičský průkaz, jako důvod jednoznačně převládá strach z řízení. U mužů se tento důvod objevuje v pouhých pěti procentech.
Tento stereotyp tak může mnohým ženám komplikovat jak pracovní, tak soukromý život. Přitom vůbec není důvod. Podle statistik z roku 2019 bylo mezi držiteli trestných bodů 82,5 procenta mužů a jen 17,5 procenta žen. Nemluvě o počtu zaviněných nehod, včetně těch smrtelných.
Škodlivé je používat je pro ospravedlňování své chyby, která nemá s pohlavím nic společného. Pokud žena odře auto a situaci se bude snažit „omluvit“ slovy jako: „No a co, jsem prostě jenom ženská,“ nevědomky tím znevažuje nejen sebe, ale také celou polovinu populace. Co takhle místo toho příště říct: „Dobře, nepovedlo se mi to?“
A podobná analogie může fungovat také při výběru vysoké školy, kariéry a pak také na pracovním trhu. Přestože poměry zastoupení žen a mužů na jednotlivých oborech se v současné době mění, je jen otázka, kolik dívek nerozvíjí naplno svůj potenciál proto, že je jejich vysněný obor příliš „mužský“, nebo naopak příliš „ženský“, zkrátka neodpovídá jejich představě o tom, co by žena měla, nebo neměla dělat.
Snaha o zachování kolektivního sebevědomí je ostatně dalším faktorem pro reprodukci stereotypů. Ve zkratce znamená, že některé ženy rády věří, že mají superschopnosti například v oblasti úklidu nebo péče o děti a že tyto domény muži nemohou zvládnout. To je druhá strana mince faktu, že zároveň chovají přesvědčení, že ony nemohou být schopné v doménách označovaných jako mužské.
Ženy za volant patří. Skoncujme s předsudky vůči řidičkám |
Dělám to jako holka. A ty bys měl taky
Která z nás nikdy neslyšela urážku, že dělá něco jako holka, případně aby se pochlapila nebo si nechala narůst nejmenovanou část těla? Přičemž ale co může být větší známka síly, než vytvořit ve svém těle úplně nový život? Pokud se nad tím zamyslíme, zmíněná fráze není nic víc než dědictví patriarchátu.
S přirovnáními, která ženy a dívky degradují, se snažila vyrovnat také firma Always. V roce 2014 přišla s kampaní #LikeAGirll. Režisérka Lauren Greenfieldová zdůrazňuje, že s podobnými přirovnáními se dívky setkávají často v předpubertálním a pubertálním období, kdy se formuje jejich sebevědomí a obraz sebe sama.
Jak potvrdilo také Fórum 50 %, jazyk a to, jak mluvíme o ženách, přitom hraje velmi významnou roli v udržování nerovnosti ve společnosti, protože právě jazyk vytváří společenskou realitu, ve které žijeme. A na podobnou větu je vlastně snadná odpověď: „Dělám to jako holka a dělám to dobře. A ty můžeš taky.“
