Skutečnost je však poněkud jiná. Majitelé domů si stěžovali u Ústavního soudu již dávno před těmi třemi lety a ÚS tehdy rozhodl v jejich prospěch. Navrhovaný zákon, o němž pan Taraba mluví, zcela ignoroval rozhodnutí tohoto orgánu, a je zcela pochopitelné, že se tehdy majitelé postavili proti němu.
To, že dnes zákon neplatí, je tedy dáno tím, že byl špatný zákon, a ne tím, že by byli špatní majitelé domů (kteří konečně na samotném schvalování neměli pražádnou účast). Ve skutečnosti je to nyní Štrasburský soud pro lidská práva, k němuž se majitelé domů obracejí, když vidí, že parlament ani po třech letech nerespektoval nález soudu.
Znepokojující na článku však nejsou ani tak věcné chyby, kterých se pan Taraba dopouští, jako způsob argumentace, který dotyčný používá. Tvrdí totiž, že majitelé, pokud koupili nájemní dům, museli počítat, že na něm budou prodělávat, a tudíž si měli zajistit další finance k provozu svého podnikání. Koupit nemovitost tedy podle pana Taraby znamená počítat s tím, že kupec bude prodělávat.
V tomto pohledu se tedy podnikání mění v dobročinnost, a tím pádem nechápu, proč mají majitelé domů v naší republice tak špatnou pověst. Zeptal bych se pana Taraby, jak k tomu přijdou restituenti, kteří nájemní dům zdědili. Mají svým nájemníkům bydlení dotovat ze svých úspor nebo rodinný majetek prodat pod cenou bláznům, kteří jej koupí?
Způsob myšlení pana místopředsedy de facto legitimizuje protiprávnost regulace a činí z majitelů domů podnikatele-hlupáky, kteří přece „vědí, do čeho jdou“. Po třech letech stagnace nájmů se ukazuje, že věřit v obhajobu vlastnických práv v ČR je skutečně hloupostí. To je také důvod proč se majitelé obracejí o pomoc do zahraničí.
Na jiném místě rozhovoru pan Taraba zmiňuje nebezpečí lichvy. Myslím, že tato otázka může přijít na přetřes až tehdy, kdy budou majitelé vykazovat zisk. Takový okamžik vzhledem k novému (také protiústavnímu) zákonu pana Paroubka nastane tak za 10 let. Směšné je tedy srovnání s Německem, které pan Taraba uvádí. Tam je za lichvu podle něj považováno roční zvýšení nájmu o více než 50%.
Pan Paroubek ve svém návrhu počítá s osmi procenty, tedy s hranicí lehce převyšující inflaci. Srovnání s lichvářem musí tedy českého majitele nutně zvednout ze židle.
Podle pana Taraby je na tom český majitel přitom dobře a uvádí příklad Pražské správy nemovitostí. Pan Taraba však zapomíná, že tato instituce na rozdíl od soukromých majitelů domů čerpá náklady ze státních dotací.
Rérorika páně Taraby vlastně vyčleňuje pronajímání bytů z oblasti podnikání. V tomto pohledu se nevyhnutelně z pronajímatele stává buď mecenáš (a regulovaní nájemníci by mu měli na chodbě líbat ruce), nebo hlupák, který ví, že bude prodělávat, ale podle pana Taraby by mu to nemělo vadit, nebo nakonec lichvář – kapitalista, „se kterým zatočíme“.
Nakonec perlička pro zasmání: pan Taraba kárá pronajímatele, že se nesnaží uzavřít s movitějšími regulovanými nájemníky dodatkovou smlouvu, v níž se dohodnou na vyšším nájemném. Jako příklad uvádí české poslance. Pan Taraba si „myslí, že každý politik musí uzavřít smlouvu o dodatkovém nájemném.“ Jako majitel domu můžu zodpovědně říci, že jsem se o dohodu s movitými nájemníky několikrát ve vlastním zájmu pokoušel, a setkal jsem se jen s výsměchem. Jak by mi asi odpověděl pan poslanec Křeček, kdyby bydlel v mém domě?
