Marka Míková prochází spletitými chodbami Motolské nemocnice. „Jsme tady už 18 let. Konečně máme normální šatnu, my jich vystřídali,“ říká umělkyně, když sestupuje dolů ze schodů. Až úplně dole konečně otevírá dveře do místnosti bez oken. „Tady je naše malinká převlékárna,“ usmívá se a už ukazuje na rozpis, podle kterého se s ostatními členy neziskové organizace Loutky v nemocnici v Motole střídají.
 |
„Dneska budu hrát tady s kolegou Fumasem. Jdeme na kardiologii, ORL, pediatrii, máme toho hodně, ale to taky je vždycky,“ popisuje vesele Míková a pokyvuje hlavou směrem, kde stojí Jaromír František Palme, kterému se říká Fumas. „Bude hrát na kytaru, dneska jde za muzikanta. Já si vezmu kufřík, vezmu žabáky a uvidíme,“ říká s širokým úsměvem Míková.
Později už Míková vytahuje z polic jednotlivé loutky. Kašpárka, Františku, která se nosí na rehabilitaci, protože se může všemožně hýbat, a býka. „Je tady spousta malinkatých kufříků a v každém je pohádka,“ prozrazuje a otevírá kufřík s pohádkou O Smolíčkovi pacholíčkovi. „Tady je malý Smolda a tady jsou zlé jezinky, potvory příšerné,“ popisuje loutky Míková a vžívá se u toho do role. „Včera jsem to hrála a nikdo se jich tedy nebojí,“ dodává věcně.
Loutkáři rozdávají svoji „medicínu“ dětem, které jsou o svátcích v nemocnici |
Vracíme do hry klasické pohádky
Členové Loutek v nemocnici se také svěřují s plány do budoucna. „Tohle je velikánské marionetové divadlo. Chodíme také na pohotovost a tam je možné dovést tento vozíček a pro děti, co tam čekají, zahrát malou pohádku, nebo srandovní improvizaci,“ přibližuje Míková a dodává, že divadlo se na to musí ještě připravit.
„Já se snažím vracet klasické pohádky zase do hry, moc je neměnit. Spíš povzbudit děti, aby si vzpomněly, jak to bylo, aby se klasika, ať už lidová písnička nebo třeba klasické pohádky, zase vrátily do dětství,“ vysvětluje hudebnice Míková.
Marka a Fumas, jak je znají děti, si s sebou berou věci, které budou na pokojích potřebovat. Marka mimo jiné také slibované žabáky a Fumas kytaru. Zanedlouho už zvoní na jedno z oddělení z rozpisu.
Loutky v nemocnici vcházejí do pokoje, kde je také malá Laura. Oba muzikanti s širokým úsměvem na tváři rozdají dětem a také mamince Laury chrastítka, které vypadají jako ovoce. Za chvíli hrají dětské písničky jako Skákal pes nebo Pec nám spadla a děti s nimi chrastí do rytmu.
Nečekala jsem, že budu princeznou, vzpomíná po letech pohádková Růženka |
Každého zaujmout jinak
„Je to rozptýlení od toho, že tu jsou zavření a myslí na bolest. Dětem to vždycky zvedne náladu a prospívá jim to,“ říká Markéta Hrubá, maminka Laury. „Jsme tady dlouho, a ještě tady dlouho budeme,“ dodává unaveně, ale teď ale doširoka usmívá. Loutky totiž často pomáhají rozveselit i rodiče.
Míková z kufříku vytahuje omalovánky se slonem na přebalu a podává je dětem. Holčička v zeleném tričku s údivem děkuje a směje se na loutku dřevěného žabáka, která ji obzvlášť zaujala. Loutky v nemocnici se loučí a odcházejí do dalšího pokoje. Tady už je starší, desetiletý Michal a účinkujícím je jasné, že ho musí zaujmout jinak.
V nemocnicích hrají pro děti, marionety a maňásky představí v knihovně |
„Fumas je nejenom muzikant, ale taky ilustrátor a malíř, takže pro nás za ty roky vyrobil řadu takových plachet, jak se dříve hrály kramářské písně,“ popisuje Míková a ukazuje plachtu k písni Stará archa. S Michalem, který po operaci sedí na pokoji s obvázanou hlavou, pak hrají píseň Tři citrónky. „Větší děti to hrozně baví,“ dodává Míková.
„Je to určitě super nápad udělat dětem radost, zvláště když jsou smutné po operaci. My jsme teď zažili Loutky a v létě i Klauny a obojí bylo moc hezké, “ popisuje Michalova maminka Jana Nová.
Při odchodu Michal nedostane omalovánky, ale pro změnu CD s písničkami pro větší děti, kde písničku věnovali interpreti jako Vypsaná fixa nebo právě kapela Jaromíra Františka Palme z Loutek v nemocnici.
Loutky dělají radost i seniorům
„My už teď hrajeme i pro seniory, navštěvujeme jeden hospic, několik LDN (léčeben dlouhodobě nemocných, pozn. red.) a funguje to tam taky krásně, vlastně hlavně zpíváme, lovíme v paměti klientů slova, oni si na to vzpomínají. Myslím, že z nás mají taky velkou radost,“ vypráví Míková.
„Muziku dělám 40 let, ale něco jiného je vystoupit na pódium s bigbítovou kapelou a něco jiného je vstoupit do pokoje, kde je třeba někdo, komu není úplně dobře. Je úplně jiné snažit se na něj napojit a nějakým způsobem pro něj zahrát,“ popisuje svoji zkušenost z nemocnice Palme. Pro Míkovou je působení v nemocnici vzpruha.
