"Pravda byla někde uprostřed," řekl reportér České televize v telefonickém rozhovoru s MF DNES pár desítek minut poté, co byl spolu s Petrem Klímou a Vítem Pohankou propuštěn na svobodu.
Jak jste se rozhodovali o zpáteční cestě?
Zvažovali jsme, jestli letět, nebo jet. Bylo několik rozhodujících faktorů, proč jsme zvolili pozemní cestu. V okolí Fallúdže bylo relativní příměří a měli jsme taxi agenturu, kterou prověřil náš průvodce.
Jak proběhl váš únos?
Podezříváme řidiče. Vydali jsme se na cestu, ale místo toho, aby jel na Samaru, která je 80 kilometrů severně od Bagdádu, a objel Fallúdžu velkým obloukem, už po deseti kilometrech uhnul jinam. Dojeli jsme k betonovým zátarasům, za nimi ošátkovaní bojovníci. V tu chvíli bylo jasné, že je zle. Vykřikovali jsme, že jsme československý tisk, protože neznají Českou republiku. Odmítli se s námi bavit.
Co se dělo dál?
Přijelo auto, které nás odvezlo o kus dál. V tu chvíli začala strkanice, začali mě a kluky obírat o telefony. Zavázali nám ruce pytlovinou, oči také a zase odvezli pryč.
Vezli vás ještě na další místo?
Jeli jsme dalších patnáct kilometrů. Seděl jsem na kolenou na zadním sedadle, kluci vedle mě, byli jsme celou dobu spolu. Pak nás vyložili v nějaké místnosti, kde se okolo nás střídali různí lidé a probírali nám věci. Vyvrcholilo to ve chvíli, kdy přišel takový zvláštní člověk, kterému jsme dali přezdívku potápěč, protože na sobě měl velké brýle, aby ho nebylo poznat.
Co se vám honilo hlavou?
Předtím, než přišel, tak se objevili třeba syrští bojovníci. V té chvíli nám opravdu nebylo nejlépe, protože syrští bojovníci jsou známí tím, že patří k nejtvrdším v Iráku. Ale pořád jsme doufali, že to bude v pořádku. Říkali: Bez problému československý tisk. Přesvědčili jsme je, že tu nemáme žádné vojáky. Říkali, že kdybychom byli Italové, Britové, Američané, tak nás zabijí. Ale protože jsme novináři z Československa, že nás propustí.
|
Čeští novináři v Iráku jsou na svobodě - čtěte ZDE |
Věřili jste tomu?
Chvíli ano. Pak nám ale zavázali znovu oči a odvezli nás zase pryč. Jeli jsme hodně rychle, asi po dálnici. Strčili nás do boudy, pak jsem slyšel cvakat kameru. Došlo mi, že to nebude propuštění. Najednou nás odšátkovali a poručili nám, ať řekneme, že nesouhlasíme s americkou okupací Iráku a odsuzujeme USA za to, že zabíjejí děti, a ať pozdravíme rodiny doma.
Co jste udělali?
Odříkali jsme jim to do kamery. Každý jsme to obešli nějakým způsobem. Mohli jsme mluvit česky, pozdravili jsme rodiny. Pak nás zamkli v boudě připomínající automechanickou dílnu, kde nás drželi zbylých pět dní až dodneška.
Jak jste věznění prožívali?
Pořád se u nás střídali různí divní lidé. Ptali se, jestli jsme Američané, pak přišel jednadvacetiletý kluk a říkal, že ho televize Al-Džazíra obvinila, že nás zabil a okradl, a že ho to uráží. Tvrdil, že český prezident v televizi prohlásil, že je Česká republika ochotná zaplatit výkupné.
Vy jste tomu věřili?
Samozřejmě, že jsme to všechno dělili asi deseti, protože i osoby, které nám to říkaly, nepůsobily důvěryhodně. Klíčové bylo, že nám vozili balenou vodu, kterou jsme měli s výjimkou jednoho dne. Jedli jsme sušenky, pili čaj. Dalo se to vydržet. Pak se to začalo lámat.
Co bylo tím zlomem?
Řekl bych, že právě ta Al-Džazíra. Řekli totiž, že chtějí dokázat, že nejsou takoví lupiči, a tak nás propustí. Ale nebylo to hned. Trvalo to dva dny. Ještě se to zkomplikovalo dneska tím, že znovu přišel kameraman a začal nám tvrdit, že vůbec nejedeme do Bagdádu, ale do jiného úkrytu, a tam počkáme, co bude dál. Naše spekulace je, že tato v uvozovkách hodnější skupina nás vyfoukla té více zlé, která na tom chtěla něco vydělat. A to výkupné chtěli doma opravdu zaplatit? (reaguje otázkou Kubal)
Ne, nic takové nikdo nepřislíbil, my jsme o vás neměli žádné informace. Ani Al-Džazíra nic o vás, pokud vím, nevysílala.
Já bych se divil. Jednoho rána přišel člověk, kterému jsme říkali zásobovač. Tvrdil, že jsem velká star, a byl hrozně pobavený, že jsem měl košili a batoh, což by sedělo na nějaké starší obrázky.
Chovali se k vám tedy slušně?
S žádným fyzickým násilím jsme se nesetkali, s výjimkou krátké strkanice v davu na začátku únosu, kdy nevěděli, kdo jsme. Tam to bylo docela drsné do chvíle, než nás vytáhli z davu a odvezli pryč. Nemyslím, že by u mne fungoval takzvaný stockholmský syndrom, tedy že bychom byli na straně únosců. Byli jsme jim jen vděční, že nás nechali o pět minut déle venku z boudy na poušti.
Tušíte, co byli únosci zač?
Měl jsme pocit, že jsme se dostali do rukou jedné skupiny, která je součástí odporu v okolí Fallúdže. Tomu nasvědčují dvě věci: na začátku padala slova súria a mudžáhid, to nám nebylo dvakrát dobře. Pak do toho nezapadali ti kameramani, takže těžko říci. Můžeme se jen dohadovat, kdo to byl. Působili trošku bezradně.
Jak jste se dostali na ambasádu?
Doprava byla složitější. Vezli nás jedním autem dvacet kilometrů, pak nás přeložili do minibusu se zataženými záclonami a přivezli na okraj Bagdádu. Potom nás nechali nastoupit do místního taxíku. To byla část Bagdádu, kde jsme předtím natáčeli. Je to jedno ze šíitských předměstí, měl jsem velký strach, abychom nepadli do rukou někomu dalšímu. Byli jsme obraní úplně o všechno a těžko bych dokazoval, že nejsem Američan.
Čím jste platili?
Vítkovi nechali peníze, které měl u sebe. Dojeli jsme až před ambasádu, prošli jsme pěšky první policejní kontrolou a až v tu chvíli jsme si mohli říct: Je to za námi. Ale nerad bych, aby to vyznělo, že se cítíme jako hrdinové. Byla to věc, která asi patří k praxi. Hodně jsme zvažovali, jestli jsme zbytečně neriskovali, jestli jsme neudělali chybu. Tou bylo asi to, že jsme neměli úplně ověřeného řidiče. Žádná z těch reportáží by ale nebyla taková, kdybychom následovali všechny instrukce od spojenců.
Jak vás to do budoucna ovlivní?
Během těch pěti dnů na třiceti metrech čtverečních si člověk ujasní život. Vyhlídka na možný konec mi pomohla vidět některé věci jasněji. Byla to hrozně cenná zkušenost. Šestidenní dlouhý psychologický souboj, aby člověku neruply nervy.
A ruply?
Jednou ano. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Bylo to v pátek dopoledne, když jsem začal věřit, že budeme venku. Pak ale přišel velitel, tvrdil, že za dvě hodiny přijede auto, a ono do večera nepřijelo. Prožíval jsem psychická muka. Ulevilo se nám až na ambasádě.
Kdy myslíte, že se do Iráku vrátíte?
Když jsme odjížděli, tak jsme plánoval, že bych přijel na 30. 6. (plánované předání moci Iráčanům poz. red.). Celý únos byla třeba jen nešťastná náhoda nebo úmysl řidiče, nechci předjímat... Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že to už nemám zapotřebí a že jestli to přežiju, tak budu do smrti dělat zpravodaje z českého parlamentu. Ale asi se to rozleží.
