Ti z Lidového domu spokojeně vrní, jak se nemocní u nás mají!
Případ Ivana Hlinky, jehož ženě odmítla nemocnice dát zdravotní dokumentaci, ukázal, že ani po patnácti letech nemají lékaři a pacienti rovnoprávný vztah.
Šermuje se paragrafy, úmluvami, ale pořád v nás jako v sudu zůstává uležené ono "lékař ví, pacient se neptá, pacient věří".
Někteří ministři z ČSSD (Fišer, Emmerová) přežívající vrchnostenský přístup odborníků-zdravotníků k neználkům-pacientům podporují. Možná nechtěně, z dobroty osvícených vládců. Věří, že tatíček stát i lékař se o nemocného postarají a pacient se nemusí trápit s věcmi, jimž nerozumí.
Nedospělost dospělých pacientů začíná už u státu. Stát přikáže, kolik na zdravotnictví dáme, jaké ošetření dostaneme. S pojišťovnou si nesmím domluvit osobní pojistku na část péče. Nesmím si připlatit na lepší oční náhradu. Je to sice bezplatný, vcelku komfortní svět - pokud se člověk vzdá kusu své svobody.
Nedospělost pokračuje i v ordinacích. Nemáme prý nárok na svou dokumentaci, nemáme nárok nahlížet lékařům do papírů, které píší o zemřelém příbuzném. Lékaři si stěžují, že je pacient podezíravý, chtěl by jen kontrolovat a dělat chytrého.
A proč by nechtěl? Co napsal Zola o prostitutce, si přečtu v románu, co napsal lékař o mém žlučníku, si přečtu v kartě. Obě čtení jsem si zaplatil.
Nedospělost pacientů se vrací lékařům i státu jako bumerang. Lidé chtějí za vybrané peníze čím dál víc zázraků, někdy si myslí, že lékař je (vše)mocný a kasa bezedná. Ve školách se neučí, jak zdravotní systém funguje, kdo komu co platí.
Proč by se učilo, stát se postará! Péče o zdraví se ve výši pojištění nezohlední, nač si odříkat bůček a chlast! Proč je u nás dospělý člověk nedospělý pacient? Že by lékařské tajemství? Zeptejme se starostlivých politiků.
