Vláda pasovala Česko (a tím nepřímo sebe samu) na šampiona za tehdy přicházející solidní data z ekonomiky, kdežto opozice argumentovala, že ekonomika roste nikoli díky, ale navzdory vládě.
V poslední době komentáře vlády (nejen) k ekonomice utichly. Několik měsíců vládnutí nevládnutí nicméně zatím nemělo viditelný dopad na výkon ekonomiky. Dokonce ani devizový trh, který funguje jako spolehlivý lakmusový papírek potenciálních problémů v ekonomice, nesignalizuje žádné zvláštní riziko.
Lze tedy usoudit, že se ekonomika stala svébytným organismem, s nímž činnost či nečinnost vlády nehne? Nikoliv. Tytam jsou naštěstí doby, kdy vláda přes nomenklaturní kádry řídila v podnicích nákup každého počítače. Čtyři pětiny vytvořených hodnot země dnes vznikají v soukromém sektoru, který při své každodenní činnosti vládu příliš nepotřebuje. Ve zbylé jedné pětině ekonomiky dochází v posledních letech k decentralizaci rozhodování na úroveň krajů, což také omezuje závislost ekonomiky na centrální vládě. To však neznamená, že vláda nemá na ekonomiku žádný vliv.
Vláda si spolu s dalšími centrálními orgány ponechává roli tvůrce pravidel hry, jimiž může ekonomický růst povzbudit, nebo naopak přibrzdit.
Ekonomika je však motor s obrovskou setrvačností, a než se promítne určité vládní opatření do změny jeho otáček, může uplynout i několik let. Ekonomika dnes těží v podobě stabilního růstu především z opatření na podporu přímých investic provedených na přelomu tisíciletí.
Tato orientace se promítla také do struktury ekonomiky. Té dnes dominuje silný sektor velkých podniků zpracovatelského průmyslu, vedle nějž je vládou opomíjená skupina malých podniků a podnikatelů, činných hlavně ve službách, podstatně slabším článkem.
Co bude za pár let
Z dnešního pohledu byla tehdejší orientace ekonomické politiky snad dobrou volbou. Dnes je však nutné se zamýšlet, co potáhne ekonomický růst za dva až čtyři roky. Je velmi pravděpodobné, že větší roli bude hrát sektor služeb představovaný právě malými subjekty. Právě ty by tedy měly být podporovány současnými aktivitami vlády. Co politici v tomto smyslu činí a co slibují?
Nic moc. Opatření typu odstraňování byrokratických překážek při podnikání, motivování lidí k hledání práce místo pobírání sociálních dávek, zlepšování právního prostředí, liberalizace podmínek pro přijímání a propouštění zaměstnanců nejsou pro předvolební agitaci politických stran – bez ohledu na jejich zařazení v politickém spektru – příliš sexy.
Oč lépe zní slib snížit daně z příjmu fyzických osob, který je rychle proveditelný, snadno ověřitelný a může se dotýkat velkého počtu voličů.
Nic proti snižování daní. Problém takového opatření je, že dodá ekonomice zpravidla jen krátkodobý impulz, který neduhy ekonomiky může načas zastínit, ale neodstraní je. Ekonomice neškodí krátkodobé politické krize, ale dlouhodobá nečinnost vlády.
Malý tah na branku se dříve či později vymstí i skutečným šampionům.
