Nikdo není v kůži postižených rodičů, ale téměř každý má názor. Během pátrání po stopách záměny narážím na oba. Třeba babička malé Julie, která se narodila ve stejný den jako zaměněné dívenky, a byla tak v ohrožení, je nekompromisní.
"Julinku bychom nedali ani za nic, je přece naše!" Podobně reagovaly i další (převážně) ženy. "Tvoje dítě je to, které odkojíš," shrnuje to kamarádka. "Je to těžko představitelné, musí to být pro ty rodiče po deseti měsících hrozné, ale jen to druhé dítě je přece moje krev!" oponují (převážně) muži.
Protichůdné postoje ilustrují letité diskuse psychologů. Co je důležitější? Geny, nebo výchova? Krev, anebo mlíko?
