Nejenom volební kampaň, ale také doba těsně po volbách je časem povinných politických rituálů. Tohle vylučujeme, to je nepřijatelné, tamto si vůbec nedovedeme představit a na ono jsme nedostali od našich voličů mandát. V příkopech, které vyhloubily během kampaně, se strany zakopávají dál a hlouběji. A nebýt toho, že čas a politická realita všechny rány zhojí a příkopy zasype, nevznikla by u nás snad nikdy žádná vláda.
V zájmu státu by snad mělo být novinářům po volbách zakázáno se politiků na cokoliv ptát, ba se s nimi vůbec stýkat, aby je to nenutilo dál a dál opakovat slova „nikdy“, „nic“ a „nikdo“, když je přece všem jasné, že „někdy“, „něco“ a „někdo“ být musí. Anebo přímo po vzoru papežské konkláve zavřít špičky právě zvolených stran do Sixtinské kaple, ke dveřím postavit camerlenga a pak už jenom čekat na bílý kouř z komína. Habemus imperium!
Fotogalerie |
První kolečko sondáží po víkendových volbách nevedlo vůbec nikam, ale to se asi předem čekalo. Koaliční potenciál hnutí ANO byl už dlouho před volbami prachbídný, a to zčásti jeho vlastní zásluhou, tedy tím, jak všechny kolem sebe pasovalo na zloděje, a zčásti zásluhou politicko-mediální hysterie kolem možného Babišova vládnutí.
Po tom prvním kole je jisté jedno: kdyby byla po volbách jen trochu aritmeticky možná jakákoliv varianta Antibabiš, strany by do ní okamžitě šly, i kdyby vládu mělo tvořit deset partají a její ideové rozpětí bylo od pólu až k pólu. Jenže ona nejde, možnost vládnutí bez hnutí ANO tu neexistuje, tedy pokud strany nechtějí svým voličům vysvětlovat, že se ve snaze odstavit pekelníka Babiše musely spojit s arciďábly Filipem a Okamurou.
Henlein, Paroubek, Mečiar...
Volby drtivě vyhrál Andrej Babiš a z logiky demokracie a parlamentarismu by to měl být on, kdo sestaví vládu. Ovšem ne vždy tato logika musí být jediným vodítkem k povolebnímu uspořádání. V Československu v roce 1935 také vítězná Sudetoněmecká strana nestavěla vládu. Jednak nás to stejně před jejím nástupem neuchránilo, jednak je to snad přece jen trochu jiná situace, jakkoli už veřejným prostorem proletěl i fantazmagorický příměr, že Babišův nástup je srovnatelný s 15. březnem 1939.
Jiná situace byla v roce 2010, kdy vyhrál volby Jiří Paroubek s podobně bídným koaličním potenciálem jako Babiš – a vládu místo něj sestavil Petr Nečas (ale dodnes platí, že měl Paroubek od Václava Klause dostat šanci to alespoň zkusit). Anebo Slovensko 1998 a 2002, kde vítězného Vladimíra Mečiara opakovaně vyautoval Mikuláš Dzurinda. Tyto příměry s vítěznými politiky, považovanými ve své době za hrozbu, sedí už více, ale nesedí tu jedno: existovala varianta, jak sestavit vládu bez nich.
My jsme dnes v situaci, kdy se nejméně šest partají, zejména těch tradičních, demokratických, skoro o překot žene do opozice a jakékoliv vládní angažmá odmítá. Jistě, má to svou logiku. Tyto strany vládu s ANO před volbami stoprocentně vyloučily, což byla školácká strategická chyba.
Většina z nich také utrpěla hluboké šrámy – a ty se lépe léčí v klidu opozice. Svou roli hraje i strach, že stejně jako si ANO přivlastnilo úspěchy Sobotkovy vlády a vysálo ČSSD i KDU-ČSL, dopadne stejně každý další. A v neposlední řadě je tu i obvinění potenciálního premiéra, což je fakt, který se určitě nedá marginalizovat.
Přes to všechno – jak dlouho mohou zejména ODS, ČSSD a KDU-ČSL ustát takový negativistický a alibistický kurz, postrádající jakoukoliv zodpovědnost za budoucnost země? Ustát tak, aby je za to nezavrhli jejich voliči, zvyklí na to, že se tyto strany tradičně perou o moc a snaží se prosazovat jejich zájmy. Tvrdit jim, kolik práce pro ně nadělají i v opozici, je úsměvné. Co v opozici dokázaly ODS a TOP 09? A čí stovky zákonů, které vláda vůbec nepustila na plénum Sněmovny, šly teď před volbami do stoupy?
Právo prvního půlroku
Aritmetických variant vládnutí jsou po volbách desítky, vážněji ve hře je jich jen pár. Babiš preferuje ANO a ODS, ale aby pro modré byla stravitelnější, měl by přizvat ještě KDU-ČSL nebo Piráty, aby se rozdíly vah trochu vyrovnaly. Podobnou logiku má vyzkoušená varianta ANO–ČSSD–lidovci: co jsme si, to jsme si, socialistům by pomohla splácet strašné dluhy a Bělobrádka by mohla zachránit před Čunkovým knockautem. Asi nejhorší pro zemi by byla jakákoli forma spolupráce ANO s komunisty a Okamurou. A konečně minimalistická varianta, v případě nedohody s nikým: Babišova jednobarevná menšinová vláda, jíž ostatní strany umožní vzniknout, protože budou respektovat právo vítěze. Ale dál ať už sama ukáže, co umí.
Výhodou posledně zmíněné varianty by bylo, že by minimálně překlenula dobu, než si strany vylížou rány z voleb. Než se v nich otupí odhodlání dát to vítězi voleb řádně „sežrat“. A než se v nich případně i obmění vedení, poměry sil a názory na přijatelnost některých kompromisů. Kdyby se to povedlo, příští rozpočet už by mohla schvalovat řádná většinová vláda.
Tedy pokud tradiční strany časem vylezou ze svých zákopů. Když totiž popírají princip demokratického zastoupení občanů a hájení jejich zájmů, a navíc si dva dny po volbách troufají vyslovit pojem „předčasné volby“, koledují si o velký průšvih. Andreje Babiše stvořily a svou hysterií ho čtyři roky živily. Teď chtějí opakovanou chybou Sauronovi odevzdat celou Středozem jako na dlani.
