Má smysl udělovat vyznamenání občanům z československého demokratického dávnověku? Úspěchy generála Krejčího v legiích v Rusku - málem před sto lety. Stavba hraničního opevnění - málem před osmdesáti lety. Nacistická věznice - před sedmdesáti lety. Komunistická perzekuce - před šedesáti lety.
Generál Krejčí je velká postava demokratického vojenství a není jeho vinou, že byl zatlačen do zapomnění, koneckonců jako mnoho velkých českých (a slovenských) postav nejen z armády, ale ze všech oborů.
DOSTANE GENERÁL KREJČÍ ŘÁD BÍLÉHO LVA?Vedl čs. legie v Rusku, ve 30. letech stál v čele armády |
Komunisté nemilosrdně předělávali hvězdný orloj českých významných osobností. Kdo jim nevoněl, mizel, nahrazován bezvýznamnými, ne-li pochybnými rudými hrdiny. Selekcí prošel málokdo. Komunistická vláda už tu dvacet let není, ale jimi vytvořený obraz českých dějin je s námi dodnes. Generála Krejčího nikdo nezná, generála Svobodu kdekdo.
Ludvík Svoboda byl však voják s pochybnou životní dráhou, byl generálem dvojího selhání (v roce 1948 a v roce 1968 opět), mužem podezřelým ze servilního vztahu ke stalinské agresi a k Brežněvovým okupačním vojskům.
|
Svoboda se stal tajným komunistou, podivným hrdinou roku 1968, prezidentem komunistické republiky, neslavným normalizačním hrdinou, dokud jej jako nepotřebného mouřenína dr. Husák se stranickou řízností z Hradu během jednoho dopoledne neodstranil. |
Přesto má dodnes jakousi míru cti a obecné povědomí, že to byl "voják" a "náš generál". I v roce 1968 k němu popletené zástupy vzhlížely jako k nějakému mytickému generálovi z Blaníka. V Praze má dodnes své nábřeží Ludvíka Svobody.
Srovnávat osudy Krejčího a Svobody se vyplatí. Oba bojovali v legiích, oba vyšli z vojenského prostředí právě vznikající demokratické republiky. Cesty si však vybrali rozdílné. Svoboda spolupráci s komunistickým režimem v Rusku, Krejčí cestu demokratického vojenství. Svobodu jeho kariéra vynesla na komunistický Parnas, Krejčího do zapomnění.
A to je hlavní důvod, proč by měl nyní, bezmála čtyřicet let po smrti, dostat Řád bílého lva. Chce-li česká armáda hledat vzory, své hrdiny a své stratégy, musí se obracet ke Krejčímu, ne k Svobodovi.
Proč jí nevěříme
Armáda nemá v Česku dobrou pověst. Především kvůli nepříliš statečné minulosti. Nikdy nebojovala. Politické vedení země jí to nedovolilo, ale hanba padla především na armádu. Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně, volali lidi v září roku 1938. V roce 1948 říkal generál Svoboda: Armáda jde s lidem. Myslel tím komunistickou stranu, která právě zaváděla diktaturu.
Dnešek pověst armády nevylepšil - pro nekonečný řetězec podvodů, krádeží, tajných tělocvičen, podezřelých obchodů s luxusními cetkami. Češi si své armády z těchto i dalších příčin váží málo. Co víme o osudech české armády? Že je to organismus zelených mozků podobný armádě Švejkově. Boj od armády nikdo nečeká.
Komunisté měnili armádu v tankové prapory bezohledných šašků a tupců, jak ji popsal Josef Škvorecký, využívali ji i jako koncentrák pro „vojáky beze zbraně“. Dnešní armáda má gripeny, pandury, padáky, vrtulníky a co já vím, co ještě - samé podivnosti. Má generály, kteří kradou jako nějací hokynáři.
Přihlasme se k jiné tradici
V některých zemích se armáda obecně považuje za důležitý orgán státu, za paži národa, na niž jsou všichni (zprava, zleva) hrdí a v níž cítí záruku národní či státní bezpečnosti. Nic takového Češi už mnoho let neprožívají. Dnes se ptají: K čemu armádu vlastně máme? Až zase bude zle, stejně nebude bojovat. Nač ji dnes živit? Však dobře víme, jak to s námi vždycky dopadlo...
|
"Je dobré komunistický nános z obrazu českých dějin demontovat. Když smyjeme vrstvy s namalovanými cepy a sudlicemi lidových komunistických práčat soudruha Žižky z patnáctého století, můžeme uvidět tvář generála Krejčího." |
Demokrata, velkého vojáka, stratéga, budovatele demokratické armády. Udělit mu Řád bílého lva znamená přihlásit se k té tradici našeho vojenství a naší státnosti, na niž můžeme být hrdi.
Pokud nás to ovšem ještě vůbec zajímá. Kdo však považuje první republiku za starodávný a nepovedený výtvor zašlých časů, může zvolat: Dejte Řád bílého lva nějakému hokejistovi! Ti pro nás udělali hodně! Že se kdysi čeští vojáci bili u Dunkerque, neví už nikdo.
