Nedlouho po návratu z Číny odletěl Miloš Zeman znovu na stejnou výseč zeměkoule, do Vietnamu. Vrací se v sobotu, cestou zpět se zastaví v Kazachstánu. V nejbližších pěti dnech tak lze v domácích médiích očekávat o prezidentovi informace zejména na tato témata: Kde všude i přes zákaz kouřil. S kterými diktátory a komunistickými vůdci si potřásl rukou. Kolikrát si rýpl do Sobotky v souvislosti s pádem ČSSD na deset procent. Ale úplně nejčastěji: Kde všude klopýtl. Kam a jak ho museli převážet. A jak moc při tom vypadal unaveně.
To téma se samo nabízí, itinerář vietnamské cesty je opět nabitý, i když po zkušenostech z Pekingu a Bruselu hradní protokol prezidentův program zredukoval. I tak se ale nevyhne množství schůzek s tamními potentáty, podepisování smluv, projevům na různých fórech, klanění se u pomníků, otevírání výstav.
Zájem o Zemanovo zdraví výrazně zesílil poté, co v březnu oznámil obhajobu mandátu. Zejména když se to časově slilo s některými jeho indispozicemi, třeba ztrátou boty na schodišti olomouckého krajského úřadu. Zájem médií je jistě legitimní: kdyby jen dotloukl končící mandát, velké téma by to nebylo, ale když si troufá na dalších pět let? Zájem médií je i pochopitelný, protože – co si budeme povídat – zpráva o ztracené botě nebo jízdě na golfovém vozíku je čtenářsky mnohem atraktivnější než prezidentův dílčí komentář k ikstému zákrutu vládní krize.
Leckdy se však nelze ubránit dojmu, že informování o zdravotních patáliích hlavy státu není prosto jistého aktivismu: a tenhle nemocný muž by nám chtěl dál dělat prezidenta, když jeho protikandidát XY je přece mnohem čilejší, hotový mladík?
Mezi Rooseveltem a Macronem
Jak stáří a zdravotní kondice reálně limitují Miloše Zemana pro další prezidentství? Věk samotný jistě problém není. T. G. Masaryk v Zemanově věku načínal svůj druhý hradní mandát, po němž ho čekaly ještě dva další. A jen před několika dny se nejtěžšího resortu ve vládě, financí, kde je nasazení nesrovnatelně vyšší než v roli prezidenta, ujal o dva a půl měsíce starší Ivan Pilný, u něhož by nepřekvapilo, kdyby do práce jezdil na kolečkových bruslích.
VIDEO: Společné focení státníků se protáhlo, všichni čekali na Zemana |
Zdravotní kondice je už věc jiná, tam je Zemanovo omezení zjevné. Čekání kapitánů světa na českého kolegu v Pekingu, absence při ceremoniálu a projevech vestoje v Bruselu... Přesto se zdá, že je to víc záležitost praktického a protokolárního řešení, ba vůbec celkového aranžmá takových situací než principiální problém. Není to přece v historii poprvé, kdy organizátoři podobných setkání hlav států museli počítat s tím, že jeden z hostů má nějaký handicap. Přesto se dařilo omezení minimalizovat třeba na to, že všechny fotografie „velké trojky“ z druhé světové války byly kvůli Franklinu Rooseveltovi pořizovány vsedě. Ani pro českého prezidenta by nemělo být ostudou nechat si přinést židli nebo někam přijet na vozíku.
Ano, jistě by bylo lepší mít prezidenta mladého a čilého, ne starého a lazara. I Britové by přece v následnictví rádi dali přednost princi Williamovi před jeho otcem Charlesem. Jistě by bylo jednodušší, kdyby býval hradní volby vyhrál dorostenec Dienstbier, ale když on ten hloupý národ si nedal poradit a poslal do finále dva dědky! Prostě asi ne každý volič vyznává kult mládí a ne každý stát si holt touží zvolit do čela adolescentního prezidenta jako Francouzi.
Zdravotní kondice hlavy státu není věc zanedbatelná. Kdo ví, kolik procent nakonec ubralo Hillary Clintonové, když zkolabovala uprostřed kampaně. Ale ruku na srdce – my opravdu nejsme Amerika, v Česku má prezidentská funkce z valné většiny povahu ryze ceremoniální. Nutný program hlavy státu vyplývající z ústavy je minimální, zvládal ho i Masaryk, na konci svého prezidentství už prakticky slepý a s ochrnutou pravou rukou. Ve všech případech je prezident zastupitelný – a že je vrchním velitelem armády? To je jen formalita, do boje by ji na koni či v tanku jistě nevedl Zeman, Klaus ani Havel.
„Politika se nedělá nohama, ale hlavou,“ říká sám Zeman. Ano, chceme-li prezidenta vyměnit, udělejme to proto, že na funkci intelektuálně nestačí, ne proto, že se mu pletou nohy. Jak ale posoudit mozkové schopnosti? I tady je stáří znát – stokrát opakované vtipy, chronická ješitnost, pomstychtivost zatemňující střízlivé politické uvažování... Jinak je ale těžké odlišit hodnocení Zemanových intelektuálních výkonů od politické oponentury a aktivismu. Je to výkon špatný, anebo prostě jenom jiný, než bych si já sám přál? Že je Zeman (bez hodnotících soudů) intelektuálně čiperný až až, o tom není pochyb – o Táně Fischerové nebo Vladimíru Franzovi bychom jistě tak často neslýchali.
A zatímco je na kusy cupován chorobopis ceremoniální hlavy státu, v domácích médiích se stále považuje za jakýsi hyenismus upozornit na problém, který by potenciálně mohl být mnohem větší. Koalice lidovců a STAN jde do voleb s kandidátem na premiéra v osobě Pavla Bělobrádka. Politika, který se – všechna čest! – netají svou vážnou chorobou. Také tím, že se jeho stav zhoršuje a že trvale bere antidepresiva.
I ve funkci premiéra je sice dost ceremoniální vaty, ale i tak je to úplně jiná liga než prezident. Obrovské nasazení v čele strany i vlády, denní stresy a krize, pendlování mezi Prahou a Bruselem... Je-li u některé funkce důvod zpochybňovat schopnosti kandidátů, platí to u premiéra nekonečně více. Ostatně když Zeman před patnácti lety končil jako premiér, byl zdravotně na dně a jeho blízcí tvrdili, že další půlrok by už nepřežil.
Prezident Miloš Zeman popsal svůj zdravotní stav 10. března letošního roku:
