Zákonodárce tomu tak chtěl, že poslaneckou imunitu lze bez výčitek zneužít. Pomůcku, jež měla původně dodávat odvahu svobodně hovořit na sněmu, je možné při dodržení všech pravidel proměnit ve zpovědnici, kde se odpouštějí vážné zločiny včetně těch dávných, a to dokonce bez lítosti. Šikovný politik se skrze tuto přebujelou obranyschopnost dokáže vykecat třeba i z podezření na vážný podvod s veřejnými penězi.
Ještě v dubnu Andrej Babiš na Facebooku napsal, že imunita poslanců je přežitá.
Teď se o to pokouší Andrej Babiš, na jehož počínání policie prozatím nahlíží jako na podvod přímo ukázkový. Šéf ANO ještě na jaře tvrdil, že poslanci „nejsou nadlidi“, „imunita je zcela zbytečná a přežitá“ a měla by se zrušit. Nyní se jeho hnutí usneslo, že „nevidí důvod pro vydání“ předsedy (více zde). Prozradilo tím na sebe, že naopak zapomnělo hledat „důvod pro nevydání“, což je jediný správný způsob, jak s poslaneckou imunitou nakládat.
Babišův případ však nakonec naznačí, proč je dobré takto zneužitelnou imunitu mít: je velmi citlivým a viditelným indikátorem fungujícího právního státu.
Dvacet milionů očí
Právní stát – nejdůležitější pojistka před bezprávím a totalitou – se totiž neopírá o písmenka mezi paragrafy. V chodu ho udržuje konání těch, kteří s paragrafy nakládají. A poslanci, již zákony tvoří, jsou „nejintimnějšími“ garanty jeho principů.
Pokud kauza Čapí hnízdo vyšumí do ztracena už ve Sněmovně, aniž by se v ní policie mohla nerušeně přehrabovat, dvacet milionů očí i okolní svět za plného světla uvidí, že na právní stát se v Česku nelze spolehnout. Odpovědnost za jednání staré roky, které nijak nesouvisí s politikou, bude nespravedlivě zakryta a překryta výsadou plynoucí z dnešní moci a vlivu.
Skutečnost, že ti, kteří zákony píší a schvalují, vládnou možností s vlastním stíháním takto lavírovat, je vzácnou příležitostí právní stát čas od času prověřit v jeho samotných malostranských kořenech.
Uzamknou-li zákonodárci trestní kauzu před policií do sklepa tamních paláců, pak pod dohledem všech poddaných beze slov prohlásí: my, kteří v parlamentním zřízení spravedlnost utváříme a střežíme, my, kteří udáváme pravidla vyšetřovatelům, žalobcům i soudcům, my, jimž se zodpovídá celá vláda, nejsme vedeni spravedlivými úmysly. V pravidla, která pro tebe, občane, píšeme, v povinnosti, jež ti ukládáme, sami nevěříme. Výhodné má přednost před spravedlivým. Silného ochráníme, slabého vydáme drábům.
Pokud naopak zákonodárci politického siláka policii odevzdají, aby prověřovala, vyšetřovala, zkoumala a vyslýchala, pokud své citlivé a dvousečné moci nevyužijí, pak se jejich vůle projeví coby ujištění, že je právní stát v principu zdravý a jeho kořeny jsou v pořádku. Že v zemi nevládne zvůle, ale klidný a předvídatelný řád, že každá z věcí veřejných zůstává na svém místě.
I takovou kladnou vlastnost tedy přemrštěná imunita má.
Dveře se otevírají
Chcete-li si vyzkoušet, zda soused krade, necháte dveře schválně odemčené a sledujete, jak se svým pokušením naloží. Poslanci a senátoři bývají pravidelně pokoušeni možností zneužít svou výsadu v rozporu s jejím určením.
Odemčenými dveřmi je jim zákon, jenž je chrání imunitou i v případech, kdy se to míjí původním cílem normy, zdravým rozumem i spravedlností. Důležité je, že je při tom všichni voliči vidí. Zpoza rohu je sledují i ti, na jejichž vlastní kauzy dopadají psaná pravidla tvrdě a slepě, kteří stěží najdou jakékoliv uši, jež by poslouchaly jejich stesky, oči, které by přihlédly k jemným odlišnostem jejich zamotaných příběhů.
Policie požádala Sněmovnu o vydání muže, který má velkou šanci předsedat příští vládě. Poslancům ihned začaly nervozitou i vzrušením cukat koutky. Od první chvíle napínají, vymýšlejí si podmínky: před rozhodnutím studují spis o tisících stránek, vyslýchají detektiva i žalobce, zamýšlejí se nad „načasováním“ jejich konání...
Zámek sousedovy vily se odemyká, dveře se otevírají.
A domácí se bedlivě dívají.
